KÁZÁNÍ V DOBĚ KORONAVIROVÉ / myšlenky nad Písmem v týdnu od 31. 3. do 5. 4. 2020

neděle 5. 4. 2020 – Květná neděle

Mt 21,1-11: Když se Ježíš a jeho učedníci přiblížili k Jeruzalému a přišli k Betfage u Olivové hory, poslal dva učedníky napřed a řekl jim: „Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco namítal, řekněte: `Pán je potřebuje a hned je pošle nazpátek.’„ To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: `Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.‘ Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na oslátko své pláště a on se na pláště posadil. Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ Jakmile vjel do Jeruzaléma, vzrušení zachvátilo celé město a lidé se ptali: „Kdo je to?“ Ze zástupu jim odpovídali: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“

——

V evangeliu, které jsme četli na začátku bohoslužby o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, stojí: „To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: `Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.’“ Zajímavé je, že ze všech možných Ježíšových vlastností se vybírá právě pokora.

To, jakým způsobem Ježíš pojme svůj slavný vjezd do hlavního města, skoro vypadá, jako by si chtěl z ostatních trochu vystřelit: zástupy ho vítají jako Mesiáše slavnostně vcházejícího do svatého města: „Hosana Synu Davidovu – Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně!“   A on si při tom sedne na osla. To je jako bychom vítali biskupa, postavili před kostel slavobránu, vyzdobili kostel – a on přijel v trabantu s upadlým výfukem a byl oblečený v montérkách

Onen Ježíšův vtip s oslem má možná malinko shodit to oslavování davy, možná proto, že ví, že za pár dní budou titíž lidé volat Ukřižuj ho, možná proto, že o tu slávu, v níž z něj dělají mocného vládce, vlastně ani nestojí a chce do Jeruzaléma vstupovat pokorný. Chce, abychom při všem, co bude probíhat v Jeruzalémě, při poslední večeři, při ukřižování, při uložení do hrobu, při vzkříšení měli před očima Ježíše sedícího na oslu, Ježíše pokorného. To, co se odehraje ve Svatém týdnu, máme interpretovat jeho pokorou, jinak riskujeme, že nepochopíme, co se tam vlastně stalo.

Na Zelený čtvrtek se Boží Syn se stane tím, co vypadá jako kousek chleba a trocha vína. Bůh, kterého si můžeme přenést z jednoho svatostánku do druhého podle libosti. Bůh, kterého můžeme (v situaci když není karanténa) sníst. Bláznovství Boží pokory.

Na Velký pátek bude Boží Syn pověšený na kříži. Bůh nechává na lidech, jak s ním naloží. Bůh, který je život sám, zemře. Bláznovství Boží pokory.

Na Bílou sobotu bude Ježíšovo tělo spočívat v hrobě. Boží hrob – paradoxní výraz, dvě slova, která si vzájemně odporují, něco jako kulatý čtverec nebo suchá voda. Bláznovství Boží pokory.

V noci ze soboty na neděli Ježíš vstane z mrtvých. Zdá se, že tady už o pokoře mluvit nelze, vše se vrací do normálu, Boží syn se znovu ukazuje ve své slávě. Ale když si dáme záležet, objevíme i tady trochu Božího vtipu. Jediní, kdo jsou svědky té události, jsou vojáci, kteří za pár denárů všechno popřou. Vzkříšení neobjeví první papež Petr, ale ženské, které tam jdou jenom proto, aby dokončily jeho důstojný pohřeb. Sice vstane z mrtvých, ale nezanechá nám jediný důkaz, dává si záležet, aby se o tom mohlo až do konce časů pochybovat. Bláznovství Boží pokory.

Ježíš bude o celém Svatém týdnu zkoušet, jaké paradoxy ještě sneseme, abychom si stůj co stůj zapamatovali, že Bůh je pokorný.

sobota 4. 4. 2020

Jan 11,45-56: Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo. Někteří z nich však odešli k farizeům a pověděli jim, co Ježíš vykonal. Velekněží a farizeové svolali proto veleradu a radili se: „Co máme dělat? Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! Necháme-li ho tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a vezmou nám (svaté) místo i národ.“ Jeden z nich, Kaifáš, který byl v tom roce veleknězem, jim řekl: „Vy vůbec nic nevíte ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ.“ To neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš musí umřít za národ – a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno. Od toho dne se rozhodli, že ho zabijí. Proto Ježíš už mezi židy veřejně nevystupoval, ale odešel odtamtud do kraje blízko pouště, do města zvaného Efraim, a tam pobýval s učedníky. Byly blízko židovské velikonoce a mnozí z toho kraje putovali před svátky vzhůru do Jeruzaléma, aby se posvětili. Hledali Ježíše, a jak stáli v chrámovém nádvoří, říkali si mezi sebou: „Co myslíte? Nepřijde na svátky?“ Velekněží a farizeové vydali nařízení, že kdo se doví, kde on je, má to oznámit, aby se ho mohli zmocnit.

——

V evangeliu máme scénu z Jeruzaléma těsně před Velikonocemi. Z celého vyprávění si vezměme jen poslední otázku zvědavého davu a vztáhněme ji na sebe: „Co myslíte? Nepřijde na svátky?“

Zítra o Květné neděli vstoupíme pravděpodobně do nejpodivnějšího Svatého týdne ve svém životě. Zelený čtvrtek bude pořád o ustanovení mše svaté, ale na mši většina z nás nebude, Velký pátek bude pořád o ukřižování, ale nebudeme mít možnost si v kostele vystát frontu na uctění kříže, Bílá sobota bude pořád dnem ticha uložení mrtvého těla, ale nebudeme moci v kostele strávit hodinu u Božího hrobu, noc ze soboty na neděli bude pořád o vzkříšení Krista, ale nebudeme u toho, když se rozsvítí všechna světla v kostele, zvony začnou zvonit a varhany se rozezní. Všechno je ořezáno na úplné minimum. Snad budeme slavit své domácí bohoslužby, ale musíme se smířit s tím, že budou bez Eucharistie a nebudou doprovázeny čtyřhlasými zpěvy a děti při nich budou mít hloupé poznámky.

Co myslíte? Nepřijde Ježíš na svátky? Když přijde, budou to Velikonoce se vším všudy.

Znáte ten příběh o faráři, který organizoval průvod na Boží Tělo, zajistil nebesa, družičky, dechovou muziku, čtyři oltáře, břízky k nim – a pak si ministrant při průvodu všiml, že zapomněl do monstrance vložit Eucharistii?

Letos bude velikonočních příprav mnohem méně, skoro nic se nemusí zajišťovat. O to méně hrozí, že při všem tom nacvičování slavnostní liturgie a zajišťování květinové výzdoby nám nezbude čas si položit zásadní otázku: Co myslíte? Nepřijde na svátky?

pátek 3. 4. 2020

Jan 10,31-42: Židé brali kameny, aby Ježíše kamenovali. Ježíš jim na to řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“ Židé mu odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání: ty jsi jen člověk, a děláš ze sebe Boha.“ Na to jim Ježíš řekl: „Ve vašem Zákoně je přece psáno: `Já jsem řekl: Jste bohové.‘ Jestliže nazval bohy ty, kterým se dostalo Božího slova – a Písmo nemůže být zrušeno – můžete vy říkat o tom, kterého Otec posvětil a poslal na svět, že se rouhá, protože jsem řekl: `Jsem Syn Boží‘? Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a (konečně) pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ Znovu by se ho byli rádi zmocnili, ale on jim unikl. Zase odešel za Jordán na to místo, kde dříve křtíval Jan, a tam zůstal. Přišlo k němu mnoho lidí. Říkali: „Jan sice neudělal žádné znamení, ale všechno, co Jan řekl o něm, bylo pravda.“ A mnoho jich tam v něho uvěřilo.

—–

Bůh se stal člověkem, odehrál se největší projev Boží pokory, bláznivá akce, v níž Bůh   mávnul rukou nad tím, co je ještě v normě a co už je úplně mimo, Bůh si přestal klást otázku, co ještě musí udělat, aby nás zachránil, a co už nemusí, a skočil po hlavě do neznámé vody.

Teď má být za to kamenován: „Jsi jen člověk a děláš ze sebe Boha.“

Ježíš je malý, zranitelný a smrtelný, tohle že je bůh? Ten má být přece velký, mocný, vzdálený a přesažný.

Toužíme po bohu, který nám připraví život bez ran, a tenhle Bůh je pouze zraněný spolu s námi. Toužíme po bohu, který nás bude tahat z našich strachů, a tenhle Bůh se pouze bojí spolu s námi. Toužíme po Bohu, který zabrání utrpení, a tenhle Bůh pouze spolu s námi trpí. Toužíme po Bohu, který svět ochrání před pandemií, a tenhle Bůh…

Všude kolem je dost kamenů, potěžkáváme je v ruce, zatím jsme se ještě neodhodlali je hodit.

Jsme rádi za Boha, který se stal člověkem? Neměl raději zůstat velkým a mocným? Nebylo by to náhodou pro nás výhodnější? Co s Boží blízkostí? K čemu nám je?

Jsme rádi za Boha, který se stal člověkem?

čtvrtek 2. 4. 2020

Gn 17,3-9: Abrám padl na svou tvář a Bůh s ním takto mluvil: „Hle, já jsem to – (to je) má smlouva s tebou: Staneš se otcem mnohých národů. Nebudeš se už jmenovat Abrám, ale tvé jméno bude Abrahám, neboť tě činím otcem mnohých národů. Učiním tě nadmíru plodným, rozmnožím tě v národy a králové z tebe vzejdou. Uzavřu svou smlouvu s tebou a s tvým potomstvem po tobě v jejich pokoleních jako smlouvu věčnou. Budu Bohem tobě i tvému potomstvu po tobě. Dám tobě i tvému potomstvu po tobě zemi, v níž přebýváš jako host, celou zemi kananejskou, ve věčné vlastnictví a budu jim Bohem.“ Bůh ještě řekl Abrahámovi: „Ty pak zachovávej mou smlouvu, ty i tvé potomstvo po tobě od pokolení do pokolení.“

——-

Hospodin dává Abrámovi dvě velká zaslíbení: bude otcem velkého potomstva a dostane zemi. Mění mu jméno, aby to bylo úplně jasné. Abrahám – otec mnohých. A když Abrahám umírá, co se týče potomstva, má dva syny (jednoho z nich navíc zapudil) a co se týče země, má kousíček pozemku, který koupil za drahé peníze od Chetejců, aby na něm pohřbil svou ženu Sáru. Dva synové a jedno pole s jeskyní. Nic moc.

Hospodinovo slovo se samozřejmě uskuteční, Abrahám bude jednou praotcem národa, který obsadí zaslíbenou zemi, Abrahám bude jednou praotcem všech, kdo patří Kristu, a ti obsadí nebe. Kdybychom ale chtěli posuzovat vyplnění Božích příslibů podle toho, co si mohl užít Abrahám za svého života, vůbec by to nestálo za řeč. Jediné, co on sám osobně dostal, bylo vědomí, že jeho život někam směřuje, že má smysl a že nežije nadarmo. Pro Abraháma to bylo víc než dost.

Život křesťanů asi není snazší a pohodovější než život těch, kdo v Boha nevěří, a chcete-li, myslím, že procento křesťanů nakažených koronavirem bude přes všechny jejich modlitby asi stejně velké jako procento ateistů nakažených koronavirem, o procentech zemřelých na nákazu to asi bude platit taky. (Těžko říct, jestli v tom nehraje roli i to, že křesťané ten výsledek kazí tím, že se nemodlí jen sami za sebe, ale i za ateisty, ale to teď nechme stranou.) Jediné, co křesťané dostávají navíc, je víra, že to všechno má smysl, že to někam směřuje, že jde o mnohem víc než jen zatnout zuby a přežít (karanténu nebo svůj život). Pro Abraháma to bylo víc než dost. A pro nás, současné křesťany?

středa 1. 4. 2020

Dan 3,14-20.91-92.95: Král Nabuchodonosor řekl: „Je to pravda, Šadrachu, Mešachu a Abednego, že nectíte mé bohy a neklaníte se zlaté soše, kterou jsem dal postavit? Nuže, jste připraveni hned, jak uslyšíte zvuk rohu, flétny, citery, harfy, psalteria, dud a hudebníky všeho druhu, padnout a klanět se soše, kterou jsem dal postavit? Jestliže se však klanět nebudete, hned budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece – a který bůh vás bude moci vysvobodit z mých rukou?“ Šadrach, Mešach a Abednego odpověděli králi Nabuchodonosorovi: „Není třeba, abychom kvůli tomu tobě odpovídali. Jestliže se to stane, náš Bůh, jehož ctíme, může nás vysvobodit; z rozpálené ohnivé pece i z tvé ruky, králi, nás vysvobodí; i kdyby ne, nechť je ti známo, králi, že (ani pak) tvé bohy nectíme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se neklaníme!“ Tu se Nabuchodonosor vůči Šadrachovi, Mešachovi a Abednegovi naplnil hněvem, který změnil jeho tvář. Poručil rozpálit pec sedmkrát víc, než obvykle se rozpalovala. Několika nejsilnějším mužům svého vojska rozkázal svázat Šadracha, Mešacha a Abednega, aby je vhodili do rozpálené ohnivé pece. (Najednou) král Nabuchodonosor užasl, rychle vstal a řekl svým dvořanům: „Copak jste nevhodili tři svázané muže doprostřed ohně?“ Odpověděli a řekli králi: „Ano, králi!“ (Král) pravil: „Hle, já vidím čtyři muže rozvázané, jak se procházejí uprostřed ohně, není na nich úhony a vzhled čtvrtého je podobný Božímu synu.“ Tu zvolal Nabuchodonosor: „Požehnaný Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něj důvěřovali! Přestoupili královský rozkaz a vydali svá těla, aby nemuseli uctívat žádného boha, jedině Boha svého, a klanět se mu.

——-

Šadrach, Mešach a Abedneovi říkají králi Nabuchonosorovi v situaci, kdy jim hrozí rozpálená pec, velmi drze: „Bůh nás může vysvobodit. A i kdyby ne, nechť je ti známo, že tvé bohy nectíme!“ Ono „i kdyby ne“ se mi zdá být nejsilnějším z celého textu.

Bůh může cokoliv, může uzdravit nemocné, zachránit umírající a zítra zastavit pandemii. Konec konců se za to modlíme ve svých růžencích a přímluvách, je to trochu jako v tom vtipu, kde se ptají starého Žida, který se chodí den co den modlit ke Zdi nářků, co mu jeho modlitba dává, a on odpoví, že se cítí, jako by mluvil do zdi.

I kdyby ne. I kdyby naše modlitby nebyly vyslyšeny, i kdyby se nestalo nic, o co prosíme, nechť je ti známo, Nabuchodonosore, že tvé bohy nectíme a zlaté soše se neklaníme. Náš Bůh není užitečným domácím přístrojem usnadňujícím nám život, není prostředkem k tomu, abychom se měli líp. Je Bůh. Tečka.

Ve svých prosbách za zastavení pandemie si každodenně saháme na to, že Bůh opravdu nefunguje. Naštěstí. Pokud by byl jen bůžkem, kterého jsme si pořídili, aby nás tahal z našich průšvihů, pak by bylo na místě ho vyhodit, protože jsme zjistili, že k ničemu není. Ale jestli jsme poznali, že nefunguje Bůh s velkým B, je to pro nás velmi užitečná informace. Bůh není prostředek (ani k důležitým a skvělým věcem). Je cíl.    

úterý 31. 3. 2020

Nm 21,4b-9: Hebreové táhli od hory Hor cestou směrem k Rákosovému moři, aby obešli zemi Edomitů, a lid už omrzelo být stále na cestě. Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti. Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živu.

——

Nejprve jednu koronavirovou poznámku: Lid umírá na hadí uštknutí a je vyléčen pohledem na hada. To, co jej zhubilo, jej také léčí. Slyšíme každý den o počtu nakažených a počtu zemřelých, možná už známe někoho v naší bezprostřední blízkosti, modlíme se za nemocné a žijeme v karanténě, lezeme si na nervy natěstnáni ve svých dva plus jedna na sídlišti v paneláku. Všechno je to náročné, nevíme, co nás ještě čeká.

Je možné, aby nás totéž také zhojilo? Má to všechno i ozdravný účinek? Může nás ona nejistota, která se vplížila do našeho života, pocit, že už nic nemáme ve svých rukou, také přivést k důvěře v Boha? Může nás přítomnost na nervy lezoucí rodiny a nepřítomnost mší svatých (kdysi dávno se nám v neděli nechtívalo do kostela, pamatujete?) přivést k tomu, že se začneme v rodinách společně modlit? Může nás pohled na hada nejen zranit, ale i zachránit?

A pak jednu poznámku o teologii kříže. Ježíš totiž příběh o měděném hadu používá, když mluví o svém utrpení: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka.“ (Jan 3,14). V plaském klášteře je na vrcholu věžiček v místě, kde bychom očekávali kříž, obtočený had kolem velkého T. Ošklivé zvíře (omlouvám se všem majitelům terárií) – a pohled na něj zachraňuje. Ošklivý ukřižovaný muž („Byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.“ – Iz 53,2) a pohled na něj zachraňuje.

Proč zachraňuje pohled na kříž? Protože spatříme bláznivost Boží lásky, která se neopovrhuje naší ošklivostí. Bůh, pramen vší krásy světa, se stane ošklivým, aby nás učinil krásnými.