KÁZÁNÍ V DOBĚ KORONAVIROVÉ / myšlenky nad Písmem 21. – 26. 4. 2020

pátek 24. 4. 2020

Jan 6,1-15: Ježíš odešel na druhou stranu Galilejského neboli Tiberiadského moře. Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat. Filip mu odpověděl: „Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Jeden z jeho učedníků – Ondřej, bratr Šimona Petra – mu řekl: „Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?“ Ježíš řekl: „Postarejte se, ať se lidé posadí!“ Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: „Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!“ Sebrali je tedy a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: „To je jistě ten Prorok, který má přijít na svět!“ Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.

——

Ondřej se asi musel cítit hodně trapně, když přišel s tím hloupým nápadem, že by mohli pro nakrmení zástupů použít chlapcových pět chlebů a dvě ryby. A co jako? Copak nevidíš, kolik těch hladových lidí je?

A přesto to takhle fungovalo. Učedníci horko těžko někde seženou to trapně málo, co se sehnat dá, Ježíš to bere do rukou a začnou se dít věci.

Naše ubohé modlitby, při kterých se moc nedokážeme soustředění a které jsou prosté jakéhokoliv citu, směšně málo, aby se skrze ně ve vztahu k Bohu mohlo něco odehrát. Naše mše svaté sloužené ve třech lidech po farních kaplích. Naše znovuobnovené bohoslužby, kde po prvních velkých očekáváních zjišťujeme, že žádné velké nájezdy na kostely se po měsíci a půl beze mší svatých zatím nekonají. Naše ubohé pastorační pokusy, akce na faře, na kterých se sejde pár pořád stejných lidí. Všechno směšně málo, co církev někde upoceně sehnala. Aha, a s tím jako chcete budovat Boží království?

Může to být také těch pět chlebů a dvě ryby, o kterých je docela trapné mluvit, abychom nebyli směšní, ale kterými Ježíš dokáže nějak (nevíme, jak) nakrmit hladové zástupy?

čtvrtek 23. 4. 2020 – svátek sv. Vojtěcha

Jan 10,11-16: Ježíš řekl: „Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, (jak) vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk – a vlk je uchvacuje a rozhání – vždyť (kdo) je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám svoje (ovce) a moje (ovce) znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.

——

Nejprve několik suchých údajů ze života sv. Vojtěcha. Snaží se o vymanění církve ze světské moci, naráží však na velký odpor nejen u knížete Boleslava II., ale i u svých kněží. Marně bojuje s mnohoženstvím, se sňatky mezi příbuznými, s obchodem s otroky. Ve své diecézi má takové problémy, že odchází do Říma, kde vstupuje do kláštera. Nicméně na papežovu výzvu se poslušně vrací zpět do své vlasti. O pár let později, opět kvůli tvrdému odporu, znovu odchází do Říma. Po vyvraždění Slavníkovců odchází evangelizovat Prusy v Pomořanech, kde byl roku 997 se svými druhy zabit

V evangeliu se četlo o dobrém Pastýři Kristu, aby se ukázalo, že Vojtěch se mu podobal. Dobrého pastýře si pravděpodobně představujeme jako toho, kdo obrací davy ke Kristu, za kým všichni jdou, jehož mají všichni rádi, za nímž je vidět kus odvedené práce.

U sv. Vojtěcha je ale až nápadné, jak je jeho život sledem neúspěchů, jedna nepovedená věc za druhou. Dvakrát opouští svou vlast, není mu dopřáno být v klášteře, jeho rod je vyvražděn, když odejde hlásat evangelium pohanům, dřív než stačí někoho obrátit, je zabit.

Konec konců ale Kristus viděno lidskýma očima byl také velmi neúspěšný. Když umírá na kříži, není skoro nikdo, kdo by stál za ním, pár lidí pod křížem, zdá se, že je opuštěný všemi, i Bohem.

Ne všechno, co jeví v očích tohoto světa jako úspěšné, je úspěchem i v očích Božích. Ne všechno, co se jeví v očích tohoto světa jako propadák, je i propadák v očích Božích.

středa 22. 4. 2020

Jan 3,16-21: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.

——

Jan 3,16, asi nejznámější verš evangelií. Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Věta, kterou si Bibli podtrháváme a kterou píšeme katolickým přátelům do památníků. Vše se zdá jednoduché, krásné, prozářené světlem: Bůh nás miluje, poslal nám Ježíše, i my ho máme rádi, jdeme k němu jako ke Světlu, které prozářilo temnoty,  a v tom se děje spása.

Jenomže význam těch slov „miloval“ a „dal“ je tady přeplněn k prasknutí. Za tím vším je Boží sebezřeknutí, darování toho nejdražšího, co má, do našich rukou, přihlížení, jak ho odmítáme, soudíme, přibíjíme na kříž. Bůh miluje, a proto přijímá strach, úzkost, vzdálenost, osamocenost, bolest a smrt. Najednou se už zdá, že ta slova už tak prozářená nejsou.

A ani slova naší odpovědi na Boží lásku, slova „věřit“ a „jít ke Světlu“ nejsou jednoduchá a také jsou přeplněna k prasknutí. Věřit znamená někdy držet se z posledních sil, být věrný Bohu i tehdy, když ho vůbec nezakouším, nechat si donekonečna rozdírat své srdce do krve, poklekat denně k modlitbě, do které se mi nechce, vstoupit do všednosti.

Poprvé jsem pochopil, co to znamená pouť, když jsme před lety šli z vesnice rumunských Čechů Gernik do poutního místa Čiklava. Šlo se dva dny, druhý den po silnici, slunce pálilo k zbláznění, člověk věděl, že kdyby vyrazil na turistický výlet, už dávno by to vzdal, ale na pouti se musí dojít do cíle a jde se už jen mechanicky, v rytmu zdrávasů růžence.

„Jít ke Světlu“ může někdy vypadat jako dlouhá a nezáživná cesta, na které člověk vytrvá jen proto, že uvěřil v cíl, který teď a tady nevidí.

Velikonoční radost nemusí být radostí, při které se tančí a volá Aleluja, může to být tichá radost, ukrytá na dně duše, radost z toho, že stále v onen cíl mého putování věřím.

úterý 21. 4. 2020

Sk 4,32-37: Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost. A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval. Tak levita z Kypru Josef, přezvaný od apoštolů Barnabáš, to je v překladu „syn útěchy“, měl pole, prodal ho a peníze přinesl a položil apoštolům k nohám.

——

Úryvek ze Skutků apoštolů představuje, jak fungovala první křesťanská obec. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Pravděpodobně z toho nelze vyčíst, že bychom měli na nejbližší bohoslužbě oznámit, že by bylo vhodné osobní majetek farníků převést do vlastnictví farnosti. Přesto se ptejme, jestli něco z toho společného sdílení majetku nezůstalo vryto do podstaty církve.

Ve vyznání víry recitujeme větu Věřím ve společenství svatých. Apoštol Pavel používá v novozákonních listech slovo „svatý“ jako synonymum slova „křesťan“. Církev je jedna velká loď, na jejíž palubě stojí všichni pokřtění bez ohledu na dobu i místo, kde žili. Na přídi je Panna Maria a světci, ale z paluby se ostatní nijak nesnaží shodit do moře ani i nás, hříšné a vlažné. Vtip je v tom, že na společné plavbě se rozmělňují přesné hranice toho, co komu patří. Jedinečný vztah ke Kristu, který má Panna Maria, je najednou majetkem všech, kdo na lodi jsou, všichni z něj nějak žijí a podílejí se na něm. Jestliže říká Ježíšovi „Ty jsi můj syn“, vyslovuje to jménem celé posádky. A nějak podobně to platí i u všech ostatních.

Asi to známe i z farnosti: Když s námi chodí do kostela někdo opravdu zamilovaný do Krista, kdo zkrátka zahříván Božím světlem rozkvetl, jehož zbožnost nemá nic společného s podivínstvím či fanatizmem, nějak se na tom podílejí všichni v jeho okolí, hořící svíčka zapaluje další svíčku, jeho vztah ke Kristu se stává i majetkem těch, kdo žijí v jeho okolí.

V době koronavirové je tento „společný majetek církve“ zvlášť důležitý. Kněz slaví Eucharistii sám v prázdném kostele, a přesto na tom má nějak podíl celá farnost. Občas se někdo dostane před svatostánek, ale nikdy tam není jen sám za sebe, táhne s sebou všechny staré lidi nad sedmdesát, kteří by se měli držet doma a modlit se před svatostánkem nemnohou. Majetek jednoho se stává majetkem všech. Od dob apoštolů je to zapsáno do DNA církve.