KÁZÁNÍ V DOBĚ KORONAVIROVÉ / myšlenky nad Písmem 7., 8., 14. – 19. dubna 2020

2. neděle velikonoční – 19. 4. 2020

Jan 20,19- 31: Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

——

Tomáš se směl dotknout Ježíšových ran. Od té doby mu závidí křesťanští mystici, kteří rozjímají nad tím, že jsou to rány utržené z lásky k nám, že září jako drahé kameny a že rána v Ježíšově boku je slují prokopanou až k Ježíšově srdci, abychom se do něj mohli snadno dostat. Setník, který ji způsobil svým kopím, probořil stěnu chrámu, a my do něj můžeme vstoupit a uloupit si pro sebe vzácný poklad. U gotických křížů se občas do rány v Ježíšově srdci vkládala zlatá schránka s Eucharistií.

Evangelia o setkání se vzkříšeným Ježíšem nám často dávají návod, jak to udělat, abychom se s ním mohli setkat také. Evangelium o Tomášovi nám říká, že ono setkání může proběhnout v dotyku ran.

Co kdybychom to zkusili, jakkoliv to bude náročné? Jde o to dotknout se bolavých míst svého života a svého srdce. Většinou je máme dobře ukryté, zasuté hluboko před zraky ostatních, hlavně, aby si jich nikdo nevšiml a pokud možno abychom si jich nevšímali ani my. Samozřejmě, že se svými pocity ukřivděnosti, méněcennosti, deprese, smutky, myšlenkami na marnost, připomínkami toho, kde nás kdy kdo zranil, moc nechlubíme.

Ale přesně na tohle území Ježíš vstoupil. Přijal rány, a tím i naše rány udělal svými. A jeho rány se staly drahými kameny. Tady se s ním můžeme setkat.

Italský malíř Caravaggio namaloval v 16. stol. obraz, jak Tomáš vkládá prst do rány v Kristově boku. Má ho tam zarytý tak hluboko, jak to jde, až je Ježíšova rána celá rozšklebená. Je k němu nahnutý, v obličeji výraz velkého soustředění, jako by se chtěl pořádně podívat, co najde uvnitř té rány.

Když se člověk poprvé na ten obraz podívá, skoro se mu z té scény udělá špatně. Pak ale možná začne Tomáši závidět, že se dostal až tak blízko k Ježíšově srdci.

Tyto rány máme k dispozici i my, každý ve svém srdci. Ten, kdo je z nás lidsky nejzraněnější, ten nejvíc. Když se jich dotkneme, možná se nám nejprve udělá nanic. Ale pak možná zjistíme, jak blízko k Ježíšovu srdci jsme se dostali.

sobota v oktávu velikonočním – 18. 4. 2020

Mk 16,9-15: Ježíš po svém zmrtvýchvstání ráno první den v týdnu se zjevil nejdříve Marii Magdalské, z které kdysi vyhnal sedm zlých duchů. Ona šla a oznámila to těm, kdo bývali s ním, ale teď truchlili a plakali. Ti, když slyšeli, že on žije a že ho viděla, tomu nevěřili. Potom se v jiné podobě zjevil dvěma z nich na cestě, když šli na venkov. Ti se vrátili a oznámili to ostatním, ale ani jim nevěřili. Konečně ze zjevil i jedenácti (apoštolům), když byli právě u stolu, a káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného. A řekl jim: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!“

—–

Evangelista Marek to všechno bere jedním vrzem. Co je v jiných evangeliích vylíčeno v několika kapitolách, jemu na to stačí pár vět. Zajímavé ale je, že podle biblistů byl úryvek vybraný pro dnešní den k původnímu Markovu evangeliu přilepen až dodatečně. Původní Markův text končil vyprávěním o ženách, které přišly ke hrobu, bylo jim zvěstováno, že Pán vstal z mrtvých – a pak to přijde: Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ (Mk 16,8) Konec. Evangelium dál nepokračovalo. A protože někomu přišlo hloupé, aby vše končilo tím, že ženy nesplnily své poslání, přidal k tomu ještě dodatek, z něhož je vzat dnešní text.

Oba závěry Markova evangelia leží před námi. Někdy je to tak, že velikonoční zvěst o Ježíšově zmrtvýchvstání nám zašustí kolem uší a srdce dál zůstane chladné, nic se nás nedotkne, jsme neuvěřitelně tupí, jsme k něčemu posláni a neuděláme nic.

A někdy je to tak, že sedíme uprostřed apoštolů, Vzkříšený přijde a řekne „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!“ a my vykročíme a dějí se neuvěřitelné věci. Obě možnosti pravděpodobně ze svého života známe.

S oběma závěry Markova evangelia se počítá. Pokud jsme náhodou dnes či letos víc podobni ženám, které nikomu nic neřekly, protože se bály, je naděje, že tohle ještě nemusí být poslední věta evangelia ani našeho života. Důvěřujme prosím, že druhý závěr, kdy učedníci vykročí, kam je Vzkříšený posílá, stále ještě může být dopsán a přilepen k poslední kapitole našeho životního příběhu.

pátek v oktávu velikonočním – 17. 4. 2020

Jan 21,1-14: Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, (a to) u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš se jich zeptal: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“ Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb. Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty – byl totiž oblečen jen nalehko – a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí – nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami. Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a (vedle) chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb, které jste právě chytili.“ Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, (bylo jich) stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: „Pojďte snídat!“ Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi!“ Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu. To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání.

——

Opět jde o to, kde se v evangeliu o zjevení zmrtvýchvstalého Krista skrývá popis cesty, jak a kde se s ním můžeme setkat my.

Apoštolové ho tedy poznávají v úspěšném rybolovu, Petr táhne sít se stotřiapadesáti rybami a exegeté nám spěchají na pomoc poznámkou, že je to počet tehdy známých národů. Síť tažená Petrem je symbolem církve, rybolov symbolem jejího poslání. Poselství je zřejmé: se vzkříšeným Kristem se lze setkat v jeho církvi.

Ale jak si s tím poradit v době koronavirové? Rozprchli jsme se do svých karantén, kde v lepším případě slavíme své rodinné bohoslužby, v horším případě se modlíme sami jak kůl v plotě. Dovolím si k tomu dvě poznámky, každá bude z jedné strany spektra.

První vychází z přesvědčení, že církev je i v karanténě. Jestliže kněz slouží mši svatou sám, je přitom tajemně přítomna celá církev. I ve svých rodinných bohoslužbách neseme celou svou farnost, v každém osamělém recitování růžence jsou přítomni všichni, kdo patří do církve. Člověk se setkává s církví, kdykoliv se setkává s Kristem ,a rodinné bohoslužby jsou příležitostí vnímat, že i rodiče s dětmi církev vytvářejí. Jan Pavel II. používal výraz ecclesia domestica, domácí církev.

Druhá poznámka z opačného konce spektra chce varovat před tím, aby se nestalo, že zjistíme, že křeslo, ve kterém sledujeme přímé přenosy bohoslužeb, je vlastně mnohem pohodlnější, než kostelní lavice, teplota v obýváku standardnější a navíc nás neruší přítomnost pár opravdu nesympatických lidí, kteří se v každé farnosti zákonitě vyskytují. A může se stát, že nabudeme dojmu, že je to vlastně takhle lepší a že třeba Velikonoce trávené v okruhu svých blízkých nás vlastně obdarovaly víc, než kdybychom mrzli v kostele.

A právě tady nám dnešní evangelium připomíná, jak církev v celé její šíři potřebujeme. Vzkříšený Ježíš je uprostřed všech těch velmi milých a úžasných lidí a také uprostřed těch velmi nemilých a hrozných lidí z kostelních lavic. Evangelium nám připomíná, že ani teď se nesmíme uzavřít v bublinách svých rodinných církví a přestat vnímat, že nám něco schází, když nejsme rozčilováni tou paní, která zpívá tak strašně falešně o dvě lavice vzadu, nebo že nám něco schází, když si pustíme na počítači mši svatou svého oblíbeného kazatele z kostela na jižní Moravě a nemůžeme poslouchat nudné a bezbarvé  kázání v našem kostele. Schází nám   církev ve své syrovosti, ušpiněnosti a zraněnosti, ve které se vzkříšený Ježíš rozhodl přebývat.

Kéž by tedy karanténa na jedné straně znamenala prožívání církve v rodině a na druhé straně rozněcovala touhu po tom, abychom se už konečně mohli scházet kolem oltáře, neboť společné slavení Eucharistie vytváří církev.

čtvrtek v oktávu velikonočním – 16. 4. 2020

Lk 24,35-48: Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a (jen) se divili. Proto se jich zeptal: „Máte tady něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky. Hle – já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec. Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“

——-

Když učedníci vyprávějí apoštolům, jak poznali Ježíše, stojí najednou on sám uprostřed nich. Asi to není tak, že by Ježíš šel náhodou zrovna kolem a takhle krásně to vyšlo. Evangelia, v nichž se někdo setkává se Vzkříšeným, mluví často o přístupových cestách k němu, dávají návody pro budoucí generace, kde se s ním mohou setkat.

Takže je to asi i tam, kde se vzkříšený Ježíš stane tématem našeho společného hledání, kde druhým vypravujeme o tom, jak a kde jsme ho poznali. Taky to máte tak, že když přijdete k jiným křesťanům na kafe, jste schopni se bavit čemkoliv, o politice, o počasí, o sousedech, jen o tom Ježíši nějak ne?

A pak, když učedníci nemohou uvěřit, že je to on, neřekne jim, aby si povšimli typického zakřivení jeho nosu nebo výrazného mateřského znaménka na levé paži, ale ukáže jim ruce a nohy. Jeho identifikačním znamením jsou rány. Zřejmě tedy rány, které si neseme v sobě, i rány tohoto světa jsou dalším přístupovým místem k setkání se Zmrtvýchvstalým.

O bolestech srdce a světa se říká, že spíš od Boha vzdalují, jak by Bůh mohl být, když tolik lidí trpí? Jistě, kdyby Bůh byl jen divákem, který by si v nebi uvaří kafe a pohodlně usadil do křesla, aby si pustil další díl lidského utrpení, bylo by to k nesnesení, od takového boha rychle pryč. Ale evangelium představuje Boha, který sám tyhle rány nese na svých rukou a nohou a v srdci a jeho samotného tyhle rány bolí.

středa v oktávu velikonočním – 15. 4. 2020

Lk 24,13-35: Ještě ten den (první po sobotě) se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.

——

Pokračujme v tom, co jsme včera nakousli. Vzkříšený Ježíš je v evangeliích často nepoznán svými blízkými podle toho, jak vypadá, a poznán podle toho, co dělá. Poselství pro nás je jasné: nejsme v ničem znevýhodněni, když už ho nevidíme tváří v tvář, protože to jeho současníků stejně k ničemu nebylo. Můžeme se setkávat se stejným Kristem v tom, v čem ho poznali oni. A tentokrát ho poznali v lámání chleba.

Lámání chleba je starokřesťanský výraz pro slavení Eucharistie. Za normálních časů by následovala úvaha o tom, jak je důležité nechat se živit Eucharistií. Ten chléb je živé Tělo tvé, bez něj žít nedovedem,“ zpívá se v písni číslo 301. My, kněží, jsme donedávna kázali o tom, jak je potřeba přistupovat ke svátostem a jak je potřeba z nich žít, abychom teď naopak zas lidi ujišťovali, že s Ježíšem se mohou setkat i bez svátostí.

Žijeme v nenormální době, kdy většina z nás nebude Eucharistii přijímat čtvrt roku. A pravděpodobně to tedy neznamená, že jeden přístup k setkání se vzkříšený Kristem je nám letos uzavřen.

O teologu Blaise Pascalovi se vypráví, že v době, kdy mu biskup z jistých důvodů zakázal přistupovat ke svatému přijímání, vzal si domů žebráka a staral se o něj, aby takhle přijímal tělo Kristovo.

Výraz „lámání chleba“ může znamenat i to, co je obsahem Eucharistie: Ježíš se láme, daruje se, myje učedníkům nohy. A pak jim říká: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat.“ (Jan 13,14)

Jestliže se tedy lze s Kristem setkat v lámání chleba, pak tím evangelium může chtít říct, že já jsem tím chlebem, který má být lámán pro druhé. A pak spadnou šupiny z očí a spatřím Vzkříšeného. Je hrozné tohle psát v útulné kanceláři s kafem u počítače. Alespoň tedy vím, proč se tedy se vzkříšeným Kristem setkávám tak málo.

úterý v oktávu velikonočním – 14. 4. 2020

Jan 20,11-18: Marie stála venku u hrobky a plakala. Když tak plakala, naklonila se do hrobky a viděla tam sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho v hlavách a druhého v nohách toho místa, kde dříve leželo Ježíšovo tělo. Řekli jí: „Ženo, proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a viděla za sebou stát Ježíše, ale nevěděla, že je to on. Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona myslela, že je to zahradník, a proto mu řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho přenesu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se k němu obrátila a zvolala hebrejsky: „Rabbuni!“ – to znamená „Mistře“. Ježíš jí řekl: „Nezadržuj mě! Neboť ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: ‚Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu.’„ Marie Magdalská tedy šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána!“ a toto že jí řekl.

—–

Zatímco chlapi Petr a Jan uvažují racionálně a vrací od hrobu domů (co by tam taky dělali, tam už nic nevykoukají), žena Magdaléna zůstává a pláče. Chlapi by jí vysvětlili, že je to zbytečné a že se má chovat rozumně. Ona ale přece nemůže jen tak odejít z místa, kde leželo tělo jejího Pána.

Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Se vzkříšeným Ježíšem se zřejmě může setkat jen ten, komu není lhostejný, kdo je ochoten se chovat kvůli němu alespoň trochu bláznivě. Nevadí, že Magdaléna nepochopila, že prázdný hrob není důvodem ke smutku, ale k radosti. O to se už postará sám vzkříšený Pán. Důležité je, že po něm touží. Pak se s ním – navzdory všemu, co nechápe a čemu nerozumí – může setkat.

Vtipné je, jak ji vůbec nerozhodí, když vidí anděly. Kdo by se zaobíral takovou maličkostí, jako je zjevení andělů, když teď jde o hledání Krista?

Na velikonočních evangeliích je zvláštní, že se typicky vzkříšený Ježíš s někým setká, onen člověk ho nepozná podle toho, jak vypadá, ale s neomylnou jistotou zjistí, že je to on, podle toho, co řekne nebo vykoná. Poselství pro nás je zřejmé: Když my nevidíme Ježíše v jeho tělesné podobě, nejsme o nic ochuzeni, protože jeho současníkům to stejně nebylo mnoho platné. Ale můžeme se setkat se stejným Kristem v tom, v čem se s ním setkali tehdy jeho blízcí.

Magdaléna ho poznává, když vysloví její jméno, když ji uvede do důvěrného vztahu s ním, v němž pro něj už není jen součástí davu, ale přítelem, jehož jméno vyslovuje s láskou.

Pokud hledáme, kde se lze setkat se vzkříšeným  Kristem, pak odpověď dnešního evangelia je: v trošku bláznivé touze ho najít a v osobním vztahu s ním, v přátelství, do kterého nás zve.

středa Svatého týdne – 8. 4. 2020

Mt 26,14-25: Jeden z Dvanácti – Jidáš Iškariotský – odešel k velekněžím a zeptal se jich: „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil. První den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“ On řekl: „Jděte do města k jistému (člověku) a vyřiďte mu, že Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři.“ Učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. Když nastal večer, zaujal místo u stolu s Dvanácti. Při jídle jim řekl: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: „Jsem to snad já, Pane?“ Odpověděl: „Kdo si se mnou namáčí rukou v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.“ Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: „Jsem to snad já, Mistře?“ Odpověděl mu: „Tys (to) řekl.

—–

Jsme při poslední večeři. Ježíš oznamuje učedníkům, že jeden z nich ho zradí. Dvanáctkrát zaznívá otázka: „Jsem to snad já?“ Apoštolové si najednou vůbec nevěří, je jim jasné, že to může být kdokoliv z nich. Sáhli si mnohokrát na svou slabost a vědí, že za sebe opravdu nemohou ručit.

Dva z nich ale museli tuto otázku u večeře evidentně vyslovit jinak než všichni ostatní.

První je Jidáš. Třicet stříbrných je domluveno, už ví, že Ježíše zradí. Ptá se stejnými slovy jako všichni ostatní „Jsem to snad já?“, ale ptá se proto, aby zjistil, jestli to náhodou už nevyšlo najevo, jestli Ježíš už neví o jeho spádech.

Druhý je Petr. Hned po večeři vykřikne: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!“ (Mt 26,33) Když se ptá Ježíše „Jsem to snad já?“, možná se ho ptá naštvaně: „Copak to mohu být já? Jak můžeš něco takového vůbec vyslovit?“  

Oba si byli naprosto jistí, jeden svou zradou, druhý svou věrností. Jak to dopadlo, víme.

Z celého příběhu obstáli nejvíc ti nejistí, rozechvělí, vědomí si toho, že na sebe nemohou moc vsázet. (Sice ve své slabosti utekli, ale Ježíše nezapřeli.)

Letos máme jedinečnou příležitost vstoupit do Velikonoc se svými obavami z budoucnosti, rozechvělostí, jsme lidé, které koronavirus ujistil, že nic nemají ve svých rukou a že sebejistí opravdu být nemohou. Možná právě proto o letošních Velikonocích nalezneme toho, o koho se opřít lze.

úterý Svatého týdne – 7. 4. 2020

Jan 13,21-33.36-38: Když Ježíš seděl se svými učedníky, v duchu se zachvěl a s důrazem prohlásil: „Amen, amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Učedníci pohlíželi jeden na druhého v rozpacích, o kom to říká. Jeden z jeho učedníků ležel na Ježíšových prsou, ten, kterého Ježíš miloval. Šimon Petr na něj kývl a vybídl ho: „Zeptej se, kdo to je, o kom to říká.“ On se naklonil k Ježíšovým prsům a zeptal se ho: „Pane, kdo je to?“ Ježíš odpověděl: „Ten je to, komu podám omočené sousto.“ A vzal sousto, omočil ho a podal Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. Po tom soustu vstoupil do něho satan. Ježíš mu pak řekl: „Co chceš udělat, udělej rychle.“ Z ostatních, kteří byli u stolu, nikdo nerozuměl, proč mu to řekl. Poněvadž Jidáš spravoval pokladnu, mysleli někteří, že mu Ježíš nařídil: „Nakup, čeho potřebujeme na svátky“, nebo aby dal něco chudým. On pak vzal sousto a hned odešel. Byla noc. Když (Jidáš) odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, ale jak jsem řekl židům, říkám teď i vám: Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete. Šimon Petr se ho zeptal: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš odpověděl: „Kam já jdu, tam za mnou teď nemůžeš jít; půjdeš však za mnou později.“ Petr mu řekl: „Pane, proč nemohu jít za tebou už teď? Svůj život za tebe položím!“ Ježíš mu odpověděl: „Svůj život za mne položíš? Amen, amen, pravím tobě: Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“

——

„Jeden z vás mě zradí,“ pronese Ježíš při poslední večeři a učedníci pohlížejí v rozpacích jeden na druhého. Vypadá to, že žádný z nich nemůže být předem vyloučen. V Markově evangeliu se u stejné scény sami sebe ptají: „Snad ne já?“ Moc dobře vědí, že zrádce může být kdokoliv.

Marek Vácha píše, že čím je starší, tím ubývá hříchů, o kterých by s jistotou mohl tvrdit, že se jich nikdy nedopustí. Každý z nás máme za sebou svůj příběh lemovaný našimi pády, se kterými se zrovna před druhými nechlubíme a u kterých jsme nesmírně rádi, že jsou zavřeny za hradbu zpovědního tajemství. Při poslední večeři se už neptáme: „Snad ne já?“ Mnohokrát jsme si sáhli na to, že v příběhu o Jidáši se píše o mě.  

V Janově evangeliu se přesto objevuje jeden jediný učedník, který může Ježíšovi položit otázku, kdo jej zradí, protože je jisté, že on to nebude. Je to Jan, který při poslední večeři leží na Ježíšových prsou. Je jasné, že ten, který naslouchá tlukotu Ježíšova srdce a při něm si uvědomuje, že tluče pro něj, nebude zrádce. Závidím Janovi, protože tohle bohužel není můj případ.

Ale pak je tu ještě třeba Ježíšovo podobenství o ztracené ovci (Lk 15,4-6). Pastýř se ji vydává hledat a když ji (možná zraněný a rozedraný) nalezne, bere si ji na ramena. Vtip je v tom, že i v pozici, kdy je člověk přehozen přes ramena, je možné zaslechnout tlukot srdce. Na rozdíl od devadesáti devíti slušných ovcí slyší právě ta ztracená, že srdce Pastýře tluče pro ni.