KÁZÁNÍ V DOBĚ KORONAVIROVÉ / Myšlenky nad Písmem v týdnu od 24. do 29. března 2020

neděle 29. 3. 2020 – 5. neděle postní 

Jan 11,1-45: Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“ Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“ Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to (Marie) uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy (plátna) a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.

——

Při četbě evangelia bývá dobré se občas zeptat, s jakou z postav, která zde vystupuje, bych se měl ztotožnit, která z nich cosi vypovídá o mě? Navrhuji to dnes zkusit s Lazarem.

Mrtvý Lazar. Marta chce Ježíši zabránit, aby nechal otevřít hrob, protože zemřelý už v něm leží čtyři dny a jistě už zapáchá. Nevím, jestli jste viděli krásný ruský film Ostrov z prostředí pravoslavného kláštera. Hlavní hrdina, mnich Anatolij, který ve svém mládí zabil člověka (nebo si to aspoň myslí) a stále si to v bolestech připomíná, v jeden okamžik vykřikne: „Mé hříchy páchnou před Hospodinem!“

Myslíte, že by bylo vhodné se sami pro sebe zeptat, co v nás páchne před Hospodinem? Jistě, je to nepříjemné, ostatně jako všechno, co páchne. A člověk raději používá nejrůznější voňavky, které ho v životě stojí majlant, aby to přebil. Nebo je druhá možnost: nechat Krista, aby nad tímhle pronesl: „Lazare (či jak se to vlastně jmenujeme), pojď ven!“

Ježíš říká Martě: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Vztáhněme tu otázku na sebe: Věříš tomu? Věříš, že on je vzkříšení a život? Věříš, že onen zápach v nitru se může proměnit ve zvěst o Ježíšově vzkříšení?

Za dva týdny to budeme slavit, i když jinak, než jakýkoliv jiný rok. Tomáš Halík píše, že věřit v Ježíšovo vzkříšení neznamená jen myslet si, že tenkrát před dvěma tisíci lety mrtvé tělo ožilo, ale znamená to i věřit, že všechny průšvihy, marnosti, absurdity a hříchy mého života nemohou být absolutní, nemohou mě převálcovat nemají už nade mnou moc. (O úzkosti z koronaviru to platí taky.)

Je zvláštní, že když se Ježíš dozví o Lazarově nemoci, místo, aby se vypravil jej hned uzdravit, zůstává ještě dva dny na místě. Kdyby šel okamžitě, Lazar by možná nemusel umřít. Marie mu to skoro vyčítá: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Asi máme všichni s Ježíšem podobnou zkušenost. (Je nenapravitelný.) Někdy se zdá, že Ježíš nepřichází na první zavolání. Místo, aby spěchal, zůstává kdo ví proč vzdálený. Prožíváme své temnoty. A víme, že kdyby tu byl, mnoho z toho by se nemuselo odehrát.

Ale možná je důležitější v našem životě zakusit moc Ježíšova vzkříšení na sobě, než se nedostat do temnot. Možná jsou ta páchnoucí místa v nás milostí: jestliže je v sobě objevíme, je to nejlepší příprava na Velikonoce. Až tehdy, když objevíme, co je v nás mrtvé, můžeme zakusit, co to znamená, že Ježíš vstal z mrtvých – a my jsme vzkříšeni spolu s ním. Před rokem ještě mohly být Velikonoce o krásných obřadech a vícehlasých zpěvech. Letos holt budou o tomhle.

sobota 28. 3. 2020

Jer 11,18-20: Hospodin mě o tom poučil, a já jsem to poznal; tehdy jsem viděl jejich zlé skutky. Byl jsem jako krotký beránek, kterého vedou na porážku. Ani potuchy jsem neměl, že mi strojí úklady: „Zničme strom i s jeho mízou, vytněme ho ze země živých, ať není památky po jeho jméně!“ Hospodine zástupů, spravedlivý soudce, který zkoumáš srdce i ledví, kéž vidím tvoji pomstu nad nimi, neboť tobě svěřuji svou při.

——

Papež František udělil včera požehnání Urbi et Orbi, pomodlil se před zázračným křížem, který byl nošen ulicemi za morové epidemie v šestnáctém století, pomodlil se před starobylou milostnou ikonou Salus populi Romani, požehnal celému světu Nejsvětější Svátostí a ten samý den jen v Itálii zamřelo na nemoc způsobenou koronavirem rekordních 919 lidí.

Jistě, dá se to vysvětlit tím, že Urbi et Orbi proběhlo až v šest hodin večer, takže zázrak můžeme očekávat až o den později. Jsem velmi zvědavý na dnešní čísla o počtu mrtvých, je hrozné, že bych byl velmi překvapen, kdyby to číslo bylo dejme tomu o dvě stovky nižší, je hrozné, že si spíš myslím, že to bude naopak. (Pokud se zázrak opravdu stane, přinesu i přes zákaz vycházení květinu k morovému sloupu a budu se kát za svou nevěru).

Papež František kázal na Svatopetrském náměstí na evangelium o Ježíši spícím v loďce za rozbouřeného moře (Mk 4,35-41). Ježíš mlčí, vystrašení učeníci na něj řvou výčitku: „Je ti jedno, že hyneme?“ Zaujala mě papežova poznámka o tom, že spící Ježíš se nachází na zádi a že záď lodi je ta část, která jde pod vodu jako první. Když by se stalo, že loď půjde ke dnu, první se utopí Ježíš.

Jeremiášovo proroctví mluví o Mesiáši, který bude jako krotký beránek, jehož vedou na porážku. Bude mlčet. Ano, jsme v pokušení mu vyčítat, že tváří v tvář těm tisícovkám zemřelých mlčí. Ale snad nemlčí přezíravě, snad to není tak, že by mlčel v roli mocného Boha, který se na svůj lid vykašlal. Možná mlčí jako první topící se, jako Beránek, který umírá spolu se všemi, kdo umírají v přeplněných nemocnicích na selhání plic, mlčí proto, že je první z těch, kdo jsou vedeni na porážku.

pátek 27. 3. 2020

Jan 7,1-2.10.25-30: Ježíš chodil po Galileji; po Judsku totiž chodit nechtěl, protože mu židé ukládali o život. Blížily se židovské svátky stánků. Když jeho příbuzní odešli na svátky, odebral se tam i on – ne veřejně, ale potajmu. Někteří lidé z Jeruzaléma se ptali: „Není to ten, kterého chtějí zabít? A hle: mluví veřejně a nic mu neříkají. Snad nepřišli přední muži skutečně k přesvědčení, že je to Mesiáš? Jenomže o tomhle víme, odkud je. Ale až přijde Mesiáš, nebude nikdo vědět, odkud je.“ Proto Ježíš, jak učil v chrámě, hlasitě zvolal: „Ano, znáte mě a víte, odkud jsem. A přece jsem nepřišel sám od sebe, ale poslal mě ten, který je pravdivý. Vy ho neznáte. Já ho znám, protože jsem od něho a on mě poslal.“ Tu by ho byli rádi zatkli, ale nikdo na něho nevztáhl ruku, protože ještě nepřišla jeho hodina.

——–

V Matoušovi, Markovi a Lukášovi vstoupí Ježíš do Jeruzaléma až o velikonočních svátcích, při nichž bude ukřižován. U Jana se tam vydává i předtím, ale tajně. Ježíš je v Jeruzalémě přítomný inkognito. Když je spatřen, nikdo si není jistý, jestli je to on. Mnohé pro to nasvědčuje (veřejně promlouvá), mnohé svědčí proti tomu (až přijde Mesiáš, nebude nikdo vědět, odkud je).

Byli jsme zavřeni do karantény do jeruzalémských hradeb. Může se i tady Mesiáš objevit? Je mnoho důvodů, které naznačují, že tady nebude: zavřené kostely, chybějící svátosti, nemožnost se setkat s druhými. Tahle doba bude zřejmě dobou bez něho, dobou, kterou je třeba přetrpět, dokud se s ním zase nebudeme moci setkat při mši svaté v plném kostele.

Janovo evangelium ale naznačuje, že Pán rád chodí inkognito, do míst, kde ho nečekají, s rouškou na tváři (ne proto, aby nešířil virus, ale aby zůstal nepoznán).

Kdo ví, jestli se podobně nechce vloupat i do naší karantény? Pojďme se rozhlédnout, jestli náhodou někde veřejně nemluví (aniž by respektoval nařízení vlády, že to se teď dělat nesmí). Co když ho teď můžeme potkat ještě jinak (možná niterněji), než jak jsme se to doteď naučili v plných kostelech? Významnou osobnost, o které se říká, že je to Mesiáš, se možná domů pozvat stydíme. U neznámého cizince s rouškou na tváři tyto obavy odpadnou. (A bez obav, on nepřenáší viry.)

čtvrtek 26. 3. 2020

Ex 32,7-14: Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země.“ Hospodin řekl dále Mojžíšovi: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země? Proč mají říkat Egypťané: Do zkázy je vyvedl, aby je povraždil v horách, aby je vyhubil z povrchu země. Upusť od svého planoucího hněvu, slituj se nad svým lidem, jemuž hrozí zkáza. Rozpomeň se na Abraháma, Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, a zdědí ji navěky.“ A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.

———–

Myšlenka vypůjčená od Marka Váchy: Hospodin je rozlícen nad tím, že po dobu krátké Mojžíšovy nepřítomnosti se lid začal klanět zlatému teleti. Logicky chce lid zahubit a Mojžíše žádá, aby mu nebránil. Mojžíš této žádosti nevyhoví, nedovolí Hospodinu národ zahubit a všemohoucí Bůh to naprosto respektuje.

Mojžíšův Bůh je představen jako ten, kdo s námi ve svých plánech velmi počítá, kdo bere vážně náš pohled na věc a kdo nás považuje za svého spolupracovníky.

Potřebujeme to slyšet zvlášť teď. Papež požádá celý svět, aby se ve středu v poledne pomodlil Otče náš s prosbou za ochranu před nákazou, celý svět to udělá a ve stejný den jen v  Itálii zemře na nemoc způsobenou koronavirem 683 lidí. Voláme své modlitby a jsme v pokušení si myslet, že je to zbytečné, že nás nikdo neslyší a že je to řvaní do prázdna.

A do toho přichází dnešní vyprávění o Mojžíšovi, které se pokouší nás ubezpečit, že Bůh naše modlitby bere mnohem vážněji, než my sami. Pokračovat v modlitbě, nevyhodit ji ze svého života jako něco, co už v domácnosti přestalo fungovat a jen to zabírá místo, je někdy aktem velké důvěry. Důvěry, která je temná, protože ji nepodpírají žádné evidentní důkazy, důvěry, která se rozhodla nepustit se Boha, o kterém nám Ježíš tvrdí, že je Abba, dobrý Otec, přestože se mnohé zdá svědčit proti tomu.

A pokud tedy svůj vztah k Bohu nezmuchláme a nehodíme do koše, ocitneme se najednou na hloubce. Bůh už pro nás přestává být kamarád v nebi, který nám občas hodí bonbon. Ano, je temným Bohem, skrytým, nechápeme ani náhodu jeho záměry, které přesahují náš rozum, naše výpočty a představy, co by teď zrovna bylo nejlepší. Boha už se nemůžeme držet jen proto, že z toho něco máme, ale kvůli němu samotnému. Nelze už udělat nic jiného, než se vrhnout do jeho hloubky důvěře, že se neutopíme, ale bude nám dovoleno plavat v jeho lásce. Nerozumíme, nechápeme, ale ze všech sil se snažíme věřit, že přesto, co proti tomu kolem nás svědčí, je hybnou silou tohoto světa Boží láska.

středa 25. 3. 2020 – slavnost Zvěstování Páně

Lk 1,26-38: Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoliv byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.

————-

V Nazaretě na místě, kde podle tradice ke zvěstování Panně Marii došlo, je na oltáři nápis: Verbum caro hic factum est. Zde se Slovo stalo tělem. Člověka zamrazí, když v oné bazilice stojí. Právě tady se to stalo. Právě tady řekla Maria: „Staň se mi podle tvého slova“. Právě tady se protrhla nebesa a Bůh vstoupil do tohoto světa. Na tomto místě se ten, kdo nemůže trpět, stal schopným utrpení. Na tomto místě se Nesmrtelný se stal schopným zemřít.

Jde o to, že by se onen nápis z nazaretské baziliky dal napsat kamkoliv. Tajemství vtělení se totiž nevyčerpává tím, že se to tenkrát před dvěma tisíci lety stalo. Vtělení je skutečnost, která trvá. Právě tady, uprostřed našich obav, se Slovo stává tělem. Právě tady, uprostřed naší osamocenosti, vzdálenosti od Boha, uprostřed ohrožení koronavirem a uprostřed nemocných covid 19 se Slovo stává tělem.

Do té doby, než se   Bůh vtělil, mohli vystrašení očekávat, že jim Bůh pomůže, aby se tolik nebáli. Po vtělení je to navíc i tak, že Bůh se bojí spolu s nimi (třeba v Ježíši v Getsemanské zahradě). Než se Bůh vtělil, mohli trpící volat k Bohu, aby je jejich utrpení zbavil. Po vtělení je to navíc i tak, že Bůh trpí spolu s nimi (třeba v opuštěném, bičovaném Ježíši, v Ježíši, na kterého plivají, v Ježíši vlekoucím svůj kříž). Než se Bůh vtělil, mohli umírající volat k Bohu, aby jim prodloužil život. Po vtělení je to navíc i tak, že Bůh spolu s nimi umírá.

Přesně tady, kde stojím, se Slovo stává tělem, teď a tady jsme svědky protržených nebes a toho, že Bůh rozhodl ušpinit se naším světem. Bůh v tom jede s námi.

úterý 24. 3. 2020

Jan 5,1-3a.5-16: Byly židovské svátky a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V Jeruzalémě u Ovčí brány je rybník, hebrejsky zvaný Bethzatha, s pěti podloubími. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Byl tam jeden člověk, ten byl nemocný už osmatřicet let. Když ho Ježíš viděl, jak tam leží, a poznal, že je tak nemocný už dlouho, zeptal se ho: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří. Než tam dojdu já, jiný už tam sestoupí přede mnou.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lehátko a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven, vzal svoje lehátko a chodil. Ten den však byla sobota. Proto židé tomu uzdravenému namítli: „Je sobota! Nesmíš nosit lehátko!“ Odpověděl jim: „Ten, kdo mě uzdravil, mi řekl: `Vezmi své lehátko a choď!’„ Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: `Vezmi ho a choď‘?“ Ale ten uzdravený nevěděl, kdo to je. Ježíš se totiž vzdálil, protože na tom místě bylo mnoho lidí. Později ho Ježíš potkal v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nestihlo něco horšího!“ Ten člověk odešel a oznámil židům, že ho uzdravil Ježíš. Proto židé Ježíše pronásledovali, že dělal takové věci v sobotu.

———

Třicet osm let je dlouhá doba na to, aby si člověk zvykl. I na to, že ho nikdy nikdo do rozvířené vody neodnese, i na to, že tedy jeho počínání vlastně nemá smysl. Už to neřeší, jen ví, že má být každý den od rána do večera rozvalen v loubí u Bethzathy. Po třiceti osmi letech už je zkrátka člověk v pokušení neřešit, proč dělá, co dělá.

A tak ho Ježíšova otázka asi pěkně rozhodí: „Chceš být zdráv?“ Kdo by taky nechtěl? Ale chce to ještě on? Nebo jen chce se každé ráno dostat na své místo u konkrétního sloupu v loubí? Ježíš ho vrací k prvotní motivaci toho, co dělá. Vlastně tenkrát, před třiceti osmi lety mu o to šlo.

A přesto Ježíši ještě neodpoví, že chce být zdráv. „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří.“ Je ponořený do zaběhnutého rytmu svého života, nenapadne ho, že by jeho uzdravení šlo uskutečnit třeba i jinak. Jestli mu chce Ježíš pomoci, tak ať s apoštoly vyhlíží, kdy se rozvíří voda, a rychle ho do ní odnesou, než je jiný předběhne.

Ježíš však má jiné řešení. Co na tom, že nabourá nemocnému plány? Co na tom, že těch třicet osm let čekání na rozvířenou vodu prohlásí za ztrátu času? To, o co jde, je jeho uzdravení. „Vezmi své lehátko a choď.“

Otázka je, jestli se něco podobného neděje teď i nám. Kdysi dávno nám šlo o hledání Boha, zachycení se Boha, poznání ho tváří v tvář. A stanovili jsme si prostředky k tomu, jak to dokázat. Budeme se pravidelně účastnit mše svaté, budeme se pravidelně zpovídat, budeme chodit na farní biblické hodiny. A není možné, že jsme to dělali tak dlouho, že jsme už zapomněli na svou prvotní motivaci? Není možné, že pomalu přestalo jít o hledání Boha a pomalu začalo jít spíše o to nepřijít pozdě na mši a něco duchaplného říci při společenství na faře?

A co když se nás Ježíš teď ptá: „O co ti vlastně jde? Opravdu chceš uloupit Boha?“ A my mu podobně jako nemocný z evangelia odpovídáme: „Pane, nejde to, nemáme teď ani mše, ani svátosti, nemůžeme se scházet ani v kostele, ani na faře.“

A co když se Ježíš chce také vykašlat na naše představy a koncepty, na něž jsme si zvykli, a naplnit naši starou dávnou skoro zapomenutou touhu po svém?