KÁZÁNÍ V DOBĚ KORONAVIROVÉ / Myšlenky nad Písmem v týdnu od 17. do 22. března 2020

neděle 22. 3. 2020 – 4. neděle postní

Jan 9,1-41: Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“

Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: „Jdi se umýt v rybníku Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.

Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“ Ptali se ho tedy: „Jak to, že teď vidíš?“ On odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: `Jdi k Siloe a umyj se!‘ Šel jsem tedy, umyl se a vidím.“ Ptali se ho: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“

Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“ Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat taková znamení!“ A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“

Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: „Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?“ Jeho rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy. Proto jeho rodiče řekli: „Je dospělý, zeptejte se jeho.“

Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: „Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ On odpověděl: „Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím.“ Zeptali se ho tedy: „Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?“ Odpověděl jim: „Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ Osopili se na něj: „Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ Ten člověk jim odpověděl: „To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“ Řekli mu: „V hříších ses celý narodil – a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho.

Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena. Ježíš prohlásil: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: `Vidíme.‘ Proto váš hřích trvá.“

—————

Učedníci vidí slepce a nenapadne je nic lepšího, než   vést s Ježíšem akademickou debatu na téma příčin jeho postižení: „Proč je slepý? Kdo zhřešil?“ (Podobně, jako mnohé křesťanské kruhy se baví o tom, který že hřích lidstva pravděpodobně způsobil koronavirovou infekci). Ježíš odpoví: „Je slepý proto, aby se na něm zjevily Boží skutky.“

Je to zvláštní pohled. Mohli bychom si udělat seznam všech svých vnitřních slepot, zranění, slabostí, sklonů ke hříchu, mohli bychom k tomu přidat i současnou situaci karantény a obavy a úzkosti, které to ve společnosti vyvolává. A pak bychom mohli probírat bod po bodu tohoto seznamu a ptát se, v čem se právě v tomto má zjevit Boží moc? Skoro se zdá, že evangelium se dívá na slepotu onoho člověka jako na dar, který dostal. Byl naštěstí slepý – naštěstí, protože jinak by nepoznal Ježíše.

A co kdybychom se jednou podívali na své rány, pokušení, boje, úzkosti, nebo třeba i na situaci pandemie jako na místo, kde se můžeme mimořádným způsobem setkat s Ježíšem? K tomu setkání možná dojde tak, že on tyto rány uzdraví, možná tak, že v nich nalezneme jeho odpuštění a přijetí, možná tak, že v nich nalezneme Ježíšovy rány a bolesti, možná tak, že nás budou tato bolavá místa neustále ujišťovat o tom, jak Ježíše potřebujeme, protože bez něj bychom byli jako list vydaný napospas větru.

Pojďme v příběhu dál. Slepec je uzdraven a když se ho sousedé a farizeové ptají, co se stalo, odpovídá jako truhlík: „Nějaký Ježíš mi potřel mi oči blátem a poslal do rybníku Siloe se umýt.“ Zatím vnímá setkání s Ježíšem jen jako epizodku vedoucí k tomu, aby začal vidět. Přitom to mělo být naopak. Byl uzdraven právě proto, aby se s ním setkal.

No a proč jsme my věřící? Dělá nám to dobře? Potřebujeme pocit, že náš život někam směřuje? Potřebujeme posilu do těžkého života? Potřebujeme mít ochranu v nebi proti koronaviru? O co vlastně jde? O Ježíše, nebo o to, co ze setkání s ním získáme?

Ježíš (jako by se už na to nemohl dál dívat) ho vyhledá: „Věříš v Syna člověka?“ – „Kdo je to?“ – „Vidíš ho!“

Vidíš ho! Proto byl uzdraven ze své slepoty! Ne proto, aby trefil do hospody, ale aby viděl Ježíše. Ježíš neměl být prostředkem k uzdravení jeho zraku, naopak, uzdravení zraku mělo být prostředkem k Ježíši. Ježíš není prostředkem k léčení našich ran, ani osobních, ani ran světa. Rány v sobě obsahují možnost stát se prostředkem k němu. Staň se.  

sobota 21. 3. 2020

Lk 18,9-14: Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: `Bože, buď milostiv mně hříšnému!‘ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

———

Samozřejmě, ačkoliv to všichni víme, je třeba uvést text evangelia příslušným komentářem o farizejích a celnících: Farizeové byli známí pro svou důslednost v dodržování předpisů daných Mojžíšovým zákonem, celníci byli kolaboranti (spolupracovali s nepřátelskou mocností, Římskou říší) a zloději (z toho, co vybrali, si posílali malou domů). Ježíšův závěr příběhu, že ospravedlněn nebyl farizeus, ale celník, musel jeho současníky velmi překvapit.

A jistě, že překvapil, vždyť je v onom podobenství opravdu všechno postaveno na hlavu: dobré skutky farizeje ho vzdalují od Boha a hříchy celníka ho přibližují k Bohu. Všechno se poměřuje jen jedním: pokorou před Bohem. Pokud mě moje prvopáteční zpovědi, pravidelné mše svaté každou neděli nebo každý den, májové pobožnosti a večerní růžence povedou k úžasu nad tím, jak jsem dobrej, je to všechno k ničemu, kdo ví, jestli by nebylo líp se nemodlit. Pokud mě moje hříchy, za které se velmi stydím i před svým zpovědníkem, povedou k vědomí, jak si sám nevystačím a jak Boha nutně potřebuji, pak jsou onou šťastnou vinou, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký (což jsou slova, která bychom slyšeli v exultetu o velikonoční vigilii, kdyby se letos mohla slavit). Sv. Terezie z Avily k tomu dodává: „Lidé, nebojte se využít svých hříchů!“ Zvláštní výrok od světice. Neříká hřešte, ale když už zjistíte, že jste se v tom ocitli, koukejte z toho vytřískat, co se dá. Které tři cesty vedou nejspolehlivěji k Bohu? Za prvé pokora, za druhé pokora, za třetí pokora, tak to prý řekl sv. Augustin.

A ještě něco, co k tomu všemu dodává doba koronavirová: Sebrala nám totiž pár důvodů k tomu, abychom mohli nechat promlouvat svou duchovní pýchu: Už se nemůžeme plácat po rameni kvůli tomu, že jsme nevynechali jedinou nedělní mši svatou, že jsme na každý první pátek byli u zpovědi, že jsme účastníci všech akcí, které se dějí na faře. Samozřejmě, člověk, který se trochu snaží, si vždycky najde dost jiných věcí, které mu dokážou, že Boha ve své skvělosti vlastně ani nepotřebuje. Ale stejně: nemohou být ony chybějící mše svaté a těžko dostupná svatá přijímání a ještě hůře dostupné zpovědi vlastně něčím, co nám může pomoci stanout před Bohem v postoji celníka: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“?

pátek 20. 3. 2020

Oz 14,2-10: Toto praví Hospodin: „Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost. Vezměte s sebou slova (modlitby), a obraťte se k Hospodinu; řekněte mu: Odpusť každou nepravost a laskavě přijmi, když ti budeme obětovat plod svých rtů. Asýrie nás nezachrání, na koně nevsedneme, nebudeme již říkat: `Bohové naši!‘ dílu svých rukou, poněvadž sirotek najde u tebe slitování. Zhojím jejich zradu, milovat je budu velkodušně, neboť můj hněv se od nich odvrátí. Rosou budu Izraeli, vykvete jak lilie a jak Libanon vyžene své kořeny. Rozprostřou se jeho ratolesti, jak oliva se bude skvít, jak Libanon bude vonět. Vrátí se a v mém stínu budou bydlet, obilí budou pěstovat, vyraší jak réva, budou mít věhlas jak libanonské víno. K čemu budou Efraimu modly? Vyslyším ho, shlédnu na něj, jsem zeleným cypřišem, ode mě je tvůj plod. Kdo je moudrý, kéž tomu porozumí, kdo má důvtip, ať to pozná! Přímé jsou Hospodinovy cesty, spravedliví po nich kráčejí, bezbožní však na nich padnou.“

—————

Je zajímavé, jak v době koronavirové zaznívají člověku staré známé texty Písma úplně jinak, než jak je četl do té doby. V dnešním čtení z proroka Ozeáše se ale přesně v tomhle může skrývat háček. Čteme: „Padl jsi pro svou nepravost.“ a „ Můj hněv se od nich odvrátí.“ A člověk může být v pokušení se toho chytit, a protože touží po tom, aby mu situace pandemie dávala alespoň nějaký smysl, spěchá si ji nějak vysvětlit. A samozřejmě že se jako první pokus o interpretaci nabízí to, že zažíváme Boží trest za hříchy lidstva, jejichž seznam případně ještě vyjmenujeme. A ne že by takové hlasy z prostředí katolické církve nezaznívaly.

Myslím, že je velmi důležité, jak budeme současnou situaci interpretovat, co pro nás bude znamenat, protože z toho bude plynout, co si z ní odneseme. A tak se vyplatí nenaletět na první háček, který je nám hozen, a nebýt s tím moc rychle hotovi. Pokud si chce někdo z tohoto těžkého času odnést informaci, že Bůh se dokáže pořádně naštvat a že když míra jeho trpělivosti přeteče, pošle občas na lidstvo nějakou strašlivou chorobu, tak promiňte, když se s tím někdo spokojí, je to jeho problém, ale já stojím o něco hlubšího.

Ozeáš je krásný text. V celé knize jako by se mezi sebou hádala Boží spravedlnost a milosrdenství. Měl bych tě správně, Izraeli, potrestat, ale copak mohu, když jsi mi tak drahý? Izrael je v situaci, která by se klidně dala vysvětlit jako Boží trest. Ale on se v ní paradoxně setkává s Božím milosrdenstvím a s Boží touhou po tom, aby se k němu navrátil.

Opravdu nechci zkoumat to, proč pandemie přišla a kdo za to může, pokud za to někdo může. Je tady. Jsme v těžké situaci a asi bude ještě pár týdnů či měsíců stále těžší. Otázka, která mi dává smysl je, jak se právě tady sekat s Bohem, jak z téhle situace vyždímat co nejvíc. Svět byl roztrhán a otázka zní, jestli to nejsou trhliny v oponě, která nás odděluje od Boha, díry, kterými můžeme zahlédnout jeho tvář. Je to stav, který jsme ještě v naší době nezažili, jsme v neprozkoumaném území, zemi nikoho, nic o ní nevíme, tak co když je tahle krajina nalezištěm diamantů? Co zkusit někde kopat?

Vrať se k Hospodinu, svému Bohu.“ „Vrátí se a v mém stínu budou bydlet.“ Kéž by se tak stalo a kéž by se tak stalo i kvůli tomu všemu, co teď zažíváme. Amen.

čtvrtek 19. 3. 2020 – slavnost sv. Josefa

Lk 2,41-51a: Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční sváty. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je.

————-

V evangeliích je jen pár zmínek o sv. Josefovi a žádná z nich nepopisuje události jeho života jako bezproblémové. Vždycky je někde nějaký průšvih, něco se moc nepovede nebo přijde životní rána. A přesto máte při četbě pocit, že jestli je někde v jeho životě červená niť Božího vedení a nasměrování cesty, pak je to uprostřed těchto problémů. Anděl Páně se mu zjeví právě ve chvíli, kdy se rozhodne Marii propustit, protože si zřejmě nesprávně vysvětlí její těhotenství. Spasitel se narodí tehdy, když Josef pro rodinu nemůže obstarat obstojné místo k přespání. Pokyn shůry k cestě do Egypta přijde, když se Herodes rozhodne dítě zabít. Průšvihy jsou místem, v němž se sv. Josef setkává s Boží blízkostí.

V úryvku o pouti svaté rodiny do Jeruzaléma tomu není jinak. Idyla je narušena ztrátou chlapce, tři dny je hledán, Josef s Marií se potýkají s obavami a nejistotou. A když je Ježíš nalezen a zazní Mariina výčitka, neprojeví žádnou lítost, jen suše a neempaticky oznámí Josefovi, že jeho opravdový Otec je někdo jiný: „Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ A je to. Že to Josefa musí hodně ranit, si asi dokážeme představit.

A přesto i tohle je situace, která v sobě ukrývá možnost popostrčit člověka dál. Josefovi je cosi vyrváno ze srdce, aby si mohl uvědomit, že Ježíš je víc než jen jeho kluk, kterého učil zacházet s pilou. Jen tehdy, když ho to zabolí, dojde k tomu, že Ježíši má naslouchat jako svému Pánu. Jen tehdy, když už si s bolestí od Ježíše nenechá říkat abba, dojde k tomu, že spolu s Ježíšem může oslovovat Boha slovem Abba.

A teď aktualizace do naší situace: ocitli jsme se v době, která je průšvihová dost, měli bychom tedy zpozornět, jestli i tady nebude svatojosefská příležitost se nechat Hospodinem někam posunout. Ježíš ve svátostech se někam ztratil, a to na mnohem déle než na tři dny. Co když je to proto, abychom ho našli nějak jinak a hlouběji? A asi to bude bolet, sv. Josefa to taky bolelo.

středa 18. 3. 2020

Dt 4,1.5-9: Mojžíš řekl lidu toto: „Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, které vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Hleď, naučil jsem vás nařízením a ustanovením, jak mně to nařídil Hospodin, můj Bůh, abyste podle nich jednali v zemi, do níž chcete vejít a obsadit ji. Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji! Jen si dej pozor a buď na sebe velmi dbalý, abys nezapomněl po všechny dny svého života na události, které viděly tvé oči. Ať nevymizí z tvé mysli a nauč jim své syny a syny svých synů!“

———————-

Mojžíš připomíná Izraelitům velké věci, kterých mohli být svědky při putování pouští do Zaslíbené země. A nakonec dodá: „Jen si dej pozor a buď na sebe velmi dbalý, abys nezapomněl po všechny dny svého života na události, které viděly tvé oči!“

To, co se stalo při východu z Egypta, si mají Židé neustále připomínat. Zřejmě totiž přijde doba všednosti, která bude na zázraky mnohem chudší, doba, ze které už nebude tak zřejmé, že Bůh je uprostřed nich, a proto hlavně nesmí zapomenout, že kdysi ve svých dějinách poznali, že Bůh jim je velmi blízko a že to tak platí stále, i v dalších etapách života národa, kdy už to tolik nepociťovat nebudou.

A co doba koronavirová? Jaký je to čas? Je to doba, kdy nesmíme zapomenout na to, jak nám byl Hospodin blízko, když jsme se ještě mohli scházet v kostele a sloužit mše svaté a svátosti nám byly dostupné – a velmi často si tuto minulost připomínat, abychom nepodlehl pokušení domnívat se, že teď se nám Bůh vzdálil?

Nebo – druhá možnost – je právě tato doba východem z Egypta, časem, kdy je nám Hospodin mimořádně blízko, časem zázraků, na které nesmíme nikdy zapomenout? Co když se právě teď v církvi a ve společnosti rodí něco, co možná bude požehnáním pro budoucnost? Co když je tato doba dobou rozlišení hodnot, poznání toho, o co vlastně v životě jde, dobou, kdy se znovu začneme modlit a číst Písmo, dobou, na kterou budeme vzpomínat jako na čas, kdy se děly zázraky? A že to zrovna takhle neprožíváme a že je pro nás tento čas docela těžký? Copak Židé při putování do Zaslíbené země nereptali a neměli pocit, že jim v Egyptě bylo mnohem líp? A že to byla požehnaná doba zřejmě poznali až při pohledu zpět, když už se usídlili v Zaslíbené zemi a začal čas, který už zdaleka nebyl tak náročný, ale zároveň ani tak naplněný Boží blízkostí.

úterý 17. 3. 2020

Dan 3,25.34-43: Azariáš povstal a takto se modlil. Otevřel svá ústa uprostřed ohně a řekl: „Pane, nevzdávej se nás navždy pro své jméno! Neruš svoji smlouvu, nevzdaluj od nás své milosrdenství pro Abraháma, svého miláčka, pro Izáka, svého služebníka, a Izraele, svého svatého, jimž jsi slíbil, že jejich potomstvo rozmnožíš jako hvězdy nebes, jako písek na mořském břehu. Ach, Pane, malými jsme se stali před všemi národy, pokořeni jsme dnes na celé zemi kvůli svým hříchům! Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce. Není celopal, žertva, nekrvavá oběť, ani kadidlo, nemáme místo, kam bychom přinesli před tebe své prvotiny a nalezli milosrdenství. Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha! Jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, tak ať je dnes před tebou naše oběť, ať se ti líbí, že tě zcela následujeme, aby nebyli zklamáni ti, kteří doufají v tebe. Celým srdcem tě nyní následujeme a bojíme se tě, hledáme tvou tvář, abys nás nezahanbil. Jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství. Vysvoboď nás svou podivuhodnou mocí, dej slávu svému jménu, Pane!“

———————-

Úžasně aktuální text pro naší situaci. Kniha proroka Daniela píše o mládencích v ohnivé peci, kteří volají k Bohu v době, kdy nic kolem nich nezůstalo tak jako dřív. Izraelité byli v babylónském zajetí, jeruzalémský chrám byl zbořen a jiná bohoslužba než v chrámu tehdy nepřicházela v úvahu. A Azarjáš se tedy modlí: „Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce. Není celopal, žertva, nekrvavá oběť, ani kadidlo, nemáme místo, kam bychom přinesli před tebe své prvotiny a nalezli milosrdenství.“

Nepřipomíná nám to náhodou něco? Myslím, že se k tomuto lkání můžeme ihned přidat: „Nemáme společné mše svaté, adorace, modlitební společenství a setkání nad biblí, abychom nalezli, Bože, tvé milosrdenství!“.

Azarjáš najde ve své modlitbě východisko: „Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha! Jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, tak ať je dnes před tebou naše oběť!“.

Tento způsob postu zdá se nám poněkud podivným. V letošní postní době zřejmě není tím nejdůležitějším postem půst fyzický, ale duchovní. Místo čokolád a klobás se postíme od mší svatých a od společenství farnosti (pokud je tedy obojí pro nás něčím drahým, nejen nepříjemnou povinností, kterou je třeba přetrpět, pak by to nebyl půst, ale vydechnutí: Hurá, konečně nemusíme do kostela!).

Tento půst může podle Knihy proroka Daniela člověka dovést k tomu, aby místo celopalu beranů a býků a místo eucharistické oběti na oltáři Bohu nabídl jako svou oběť zkroušenou mysl a pokoru ducha. A najednou se jde na dřeň. Mše svatá v kostele proběhne, ať jsem na tom se svým srdcem jakkoliv. I když jsem byl hnusný na všechny lidi kolem sebe, jakmile kněz řekne nad chlebem a vínem příslušná slova, Kristova oběť je zpřítomněna, hotovo, nemusím se sebou nic dělat. Ty se, Pane Ježíši, pěkně obětuj, já se na to budu dívat.

Ale když najednou mše svatá není, musím se začít velmi nepříjemně ptát, v jakém stavu vlastně před Boha přicházím, jestli opravdu je mu moje srdce vydané, jestli je před ním opravdu zkroušené (nebo radostné nebo pokorné), už si nelze na nic hrát, všechno je přesně takové, jaké to je.

Kdo ví, třeba nás letošní zvláštní postní doba přivede k tomu, že až zase na mši budeme moci do kostela chodit, už nám ono zkoumání, jestli je naše srdce opravdové, zůstane. Kéž by tedy karanténa byla ona Azarjášova ohnivá pec, ze které vyjdeme s přetaveným srdcem. Amen.