Historie

Duchovní správci od r. 1320 do současnosti

Roku 1295 po vytyčení lokátorem Jindřichem založil král Václav II. město Plzeň, když původní Plzeň, nynější Starý Plzenec již nedostačovala z hlediska zemské bezpečnosti a obrany. Nově založené město bylo nazváno Nová Plzeň a zároveň s ním byl zbudován kostel sv. Bartoloměje a vystavěny dva kláštery, jeden pro dominikány a druhý pro menší bratry řádu sv. Františka.

Farním kostelem v Nové Plzni byl v té době původně románský kostel Všech svatých v obci Malice, kde již dávno před založením města panoval čilý život. Ještě řadu let po výstavbě chrámu sv. Bartoloměje byl kostel Všech svatých nazýván „matkou“ kostela městského.V roce 1322 se stal chrám sv. Bartoloměje kostelem farním a kostel Všech svatých filiálním. Oba kostely byly na základě rozhodnutí krále Jana Lucemburského předányřádu německých rytířů, který zde vykonával duchovní správu až do roku 1546.

První zmínka o kostele sv. Bartoloměje pochází z 2. května 1307, kdy plzeňský měšťan Wolfram Zwilinger odkázal kostelu svou sušírnu a sladovnu. Je to zároveň první zpráva o tom, že se v kostele již sloužila mše svatá, ačkoliv chrám nebyl ještě zdaleka dostavěn.

Z nejstarších dob je farářem plzeňským uváděn jako první Mikuláš Fridlinův z r. 1320, který byl, jak se zdá, knězem světským. Po něm následovali faráři z již zmíněného řádu německých rytířů. Ti obsazovali i řadu kazatelských, kaplanských a oltářnických míst, která byla při farním kostele postupně zřizována – bylo zde 6 až 10 kněží. Spravovali také špitál sv. Máří Magdalény, založený r. 1320 měšťanem Konrádem z Dobřan za hradbami města a vydržovaný různými dary a odkazy. Špitální kostelík byl zrušen a zbourán až za vlády Josefa II. koncem 18. století.

Farní kostel získával v dalších letech různá privilegia. Např. roku 1325 udělil Jakub, biskup moletenský a Štěpán, biskup vernerský, zřejmě na přímluvu Jana IV., biskupa pražského odpustky těm, kteří navštíví v Plzni chrám sv. Bartoloměje na den tohoto svatého a v některé jiné významné dny. Dále 5. února 1390 povolil papež římský Bonifác další odpustky pro ty, kteří budou přítomni slavnostem na den Božího těla.

R. 1419 působením kazatele Václava Korandy odevzdala jedna strana Plzeňských město Žižkovi, ale již v následujícím roce ovládlo město královské vojsko. Od té doby měla katolická strana ve městě navrch a statečně se bránila proti husitským útokům, kteří město několikrát obléhali (1421, 1427, 1431 a 1433). Zvláště památné bylo obléhání od husitů v letech 1433–34, kdy se Plzeňští ubránili vojsku třiceti šesti tisíc obléhatelů vedených Prokopem Velikým a Janem Čapkem ze Sán. Jak píše Ant. Podlaha. „Veliká byla sláva, kterou Plzeňští statečností svou sobě získali u všech věrných katolíků doma i v cizině“. Do svého městského znaku přijali obraz velblouda, který jim měl připomínat šťastný výpad do nepřátelského ležení, při němž získali tuto neobyčejnou kořist. Každého roku pak Plzeňští okázale slavili výročí svého osvobození, tzv. „Nový svátek Plzeňský“.

Při sporech mezi papežem Pavlem II. a králem Jiřím z Poděbrad v pol. 15. stol. stála Plzeň opět věrně na katolické straně. Za to jim papež dovolil r. 1446, aby do svého znaku přijali dva zlaté klíče, jakoby pro jejich stálost chtěl s Plzeňskými sdílet i papežský znak (klíče sv. Petra).

V letech 1448–1453 a pak 1467–1478 přesídlila pražská metropolní kapitula do Plzně. Jeden z kanovníků zastával úřad arcijáhna plzeňského. Tak se stalo, že v té době zde působili současně arcijáhen a plzeňský farář z řádu německých rytířů.

R. 1534 udělil papežský legát Petr Pavel Vergerius plzeňskému faráři Matoušovi Švihovskému i všem jeho nástupcům právo, aby směli uvnitř města ve farním kostele nosit v neděli a ve sváteční dny mitru, pastýřskou berlu, rukavice, prsten, střevíce a jinépontifikální odznaky. Dále mohli po skončené mši sv. a jiných obřadech udílet pontifikální požehnání. Po smrti Matouše Švihovského r.1546 udělil císař Ferdinand obci plzeňské podací právo ke kostelu sv.Bartoloměje, které dosud náleželo řádu německých rytířů. Od té doby byliza faráře ustanovováni kněží světští. Po získání práva pontifikálií byli plzenští faráři většinou nazýváni „preláty“. Zpravidla se stávalo, že plzeňským farářem byl jmenován arcijáhen, takže titul arciděkana pak byl spojován s úřadem faráře plzeňského.

Brzy po příchodu Tovaryšstva Ježíšova do Čech se jednalo také o zřízení koleje a příslušných škol v Plzni. Měl jim být postoupen dominikánský klášter, ale nakonec z toho sešlo.

V té době došli věrní plzeňští katolíci velkého uznání a pochvaly od apoštolského stolce. Papež Řehoř XIII.se dozvěděl z vypravování jezuity Ant. Possevina, s jakou péčí a pílí hájí Plzeňané katolickou víru a poslal jim několik listin s udělením plnomocných odpustků. Svatý otec také přijal Plzeň pod zvláštní ochranu sv. Petra a apoštolské stolice a dovolil plzeňským, aby do svého znaku přijali kříž s heslem „In hoc signo vinces“ a anděla, který chránil svým pláštěm celý znakový štít. Jaká byla tehdy zbožnost plzeňských katolíků vysvítá i z toho, že o velikonocích r. 1578 přistoupilo v Plzni ke sv. přijímání 14.000 lidí.
Od dob císaře Maximiliana se tento příznivý stav začal zhoršovat. Postupně přicházeli do města nekatolíci a někteří z nich byli dokonce přijati mezi měšťany. Neustále jich přibývalo, a to i přes veškerou ostražitost katolíků, až nakonec došlo i k velkému pohoršení, když sám farář Fabian r. 1581 odpadl od katolické víry k protestantismu.

Těžké časy nastaly Plzni, když se nekatoličtí stavové vzbouřili. Ti totiž vyslali na podzim r. 1618 proti Plzni vojsko pod vedením generála Mansfelda. Město se statečně bránilo sevření a dobývání vojskem, přesto však nezabránilo tomu, aby se Mansfeld města nezmocnil. Došlo k tomu 21.listopadu 1618. Stavy dali v Plzni volnost protestantskému (kalvinskému) náboženství. V kostele sv. Bartoloměje byly konány kalvínské bohoslužby, farantiškánský kostel byl užíván ke světským účelům a z kostela Všech svatých se stal ovčinec. Katolíkům zůstal pouze dominikánský kostel.

Teprve r. 1621 byla Plzeň osvobozena od nepřátel – posádka, kterou zde Mansfeld zanechal, vydala město císařskému vojsku. O dva roky později papežský nuncius Karel, biskup averský, znovuposvětil plzeňské chrámy zneuctěné od kalvínů.

Kardinál Harrach změnil rozdělení své diecéze – místo děkanátů vznikly vikariáty. „Arciděkanství“ Plzeňské se tak stalo pouze čestným titulem farnosti sv. Bartoloměje. Často se ale stávalo, že za vikáře nově vzniklého Plzeňského vikariátu byli ustanovováni arciděkanové.

Za císařů Ferdinanda III. a Leopolda I. (2. pol. 17.st.) se v Plzni jednalo o zřízení biskupství. Pro odpor Plzeňských, kteří se obávali, že by tím byli zkráceni v patronátním právu, k tomu nedošlo.

Následující dvě století (zvl. 19.st.) jsou ve znamení velkého rozvoje města – průmysl, nová výstavba, připojení dalších obcí. Z hlediska duchovních dějin města je to období významných postav arciděkanů ( T. Kordík, J. Lindauer, A. Hlavan, A. Střízek), kteří se zasadili nejen o rozvoj náboženského života, ale také zřetelně přispěli k prosperitě a významu města vůbec.

20.století je zatím z hlediska historického zpracováno velmi nedokonale a neúplně. Velkou ranou pro Plzeň byla zvláště 2. svět. válka, při níž došlo k vybombardování značné části města a poškození mnoha památek. Komunistická éra byla další pohromou, a to jak pro duchovní život tak pro stav památek ve městě. Zejména na počátku 50-tých let byla řada řeholníků (dominikáni, františkáni, redemptoristé), ale i několik desítek řeholnic školských sester de Notre Dame, vysídleno z Plzně do několika sběrných klášterů v Čechách a na Moravě. Přesto díky aktivitě a odvaze některých plzeňských kaplanů křesťanský život v Plzni nevyhasl, ale, ač v omezené formě, pokračoval dál. Velký význam zde po celou dobu totality měla různá společenství, především modlitební.

Plzeň se nakonec přece jen dočkala nejen pádu totalitního režimu, ale i zřízení biskupství. Došlo k tomu 31.5.1993 na základě rozhodnutí Svatého otce Jana Pavla II. Slavnostní intronizace se konala 10. července téhož roku; prvním plzeňským biskupem se stal Mons. František Radkovský.

zpracoval ing. Pavel Ženíšek SDB