9. neděle v mezidobí

Když Bůh stvořil svět, rozhodl, že den sedmý bude dnem svátečním. Tento požadavek se ve Starém Zákoně stále objevuje, objevuje se i v 5. knize Mojžíšově: „ Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha“ (Dt 5,12). Tento příkaz měl i sociální dopad. Týkal se celé rodiny. Nejen hospodáře, ale i dětí, služebných, otroků, všichni měli mít v sobotu dostatečný prostor pro odpočinek. V evangeliu zaznívá Ježíšovo slovo, které se týká slavení soboty. Učedníci šli polem, protože měli hlad, tak začali trhat klasy. Farizeové se nad tím pohoršovali s tím, že není dovoleno pracovat. Ježíš zdůraznil, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu.  My, křesťané, slavíme den sváteční v neděli, protože to je den, kdy Kristus vstal z mrtvých. Sv. Jan Pavel II. v dokumentu o slavení dne svátečního, připomíná: „Protože je eucharistie srdcem neděle, je pochopitelné, proč pastýři již od prvních staletí nepřestávali připomínat svým věřícím, že je nutné, účastnit se liturgického shromáždění:  V den Páně zanechte všeho a běžte horlivě do shromáždění, neboť to je vaše chvála, kterou vzdáváte Bohu“.  A papež dále pokračuje: „Církev nikdy nepřestala dodržovat tento závazek ve svědomí, vycházející z vnitřní potřeby, kterou tak silně pochopili křesťané prvních staletí, i když z počátku nepovažovali za nutné, aby to bylo předepsáno“.