7. neděle velikonoční

Velekněžská modlitba Ježíšova působí svou vnitřní dynamikou. Ježíš se ji modlí v předvečer svého utrpení. Jeho duchovní pohled je přitom zcela přirozeně zaměřen na apoštoly, které si vyvolil, aby pokračovali v jeho díle. Ježíš ví o vnitřním rozdělení člověka, o křehkosti jeho vztahů k druhým. Člověk se od Boha oddělil hříchem. V průběhu dějin došlo i v církvi k bolestnému rozdělení mezi křesťany, a tak v současnosti mnohá společenství věřících ještě nedospěla k plné vnitřní jednotě. Ježíš však prosí: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak ať i oni, ať jsou jedno, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,22). Každý křesťan je povolán, aby prožíval jednotu ve společenství s Ježíšem Kristem, který je jedno s Otcem i Duchem svatým, a tak Nejsvětější Trojice je zdrojem veškeré jednoty. Jak mohou křesťané prožívat tuto jednotu? Na to Ježíš odpovídá: „Ať jsou jedno“. Jde o to, aby jeho učedníci byli ponořeni do Božích tajemství, zcela se jimi nechávali proniknout. Žít v církvi v nejednotě, je vnitřní rozpor, který činí křesťany a křesťanství nevěrohodné. Proto Ježíš právem vyvozuje, že je možno uvěřit pro jednotu: „Aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ Jan 17,21). Jednotu, kterou si Ježíš tolik přál, by měli budovat všichni, ať biskupové, kněží či laici, prostě všichni, kdo nepřeslechnou tento Ježíšův naléhavý hlas v jeho velekněžské modlitbě, kterou pronesl v předvečer smrti na kříži.