6. neděle v mezidobí

V evangeliu se hovoří o uzdravení malomocného. Byla to hrozná nemoc, kdy tvář nemocného byla znetvořena a nemocný se musel vzdalovat společenství ostatních lidí. Kamkoliv přišel, musel na sebe upozorňovat., aby se mu lidé vyhnuli. Ježíš se mu nevyhnul, měl s ním soucit a uzdravil ho. Mohli bychom říci, že se nás to dnes netýká. Ale malomocenství je obrazem hříchu, který znetvořuje tvář naší duše. Soucitný dotek Ježíšův jej uzdravil, i nás může uzdravit od hříchu. Ve svátosti pokání se dotýká naší duše a říká: „Chci, buď čist“. Sv. Pavel v prvním listě Korinťanům zdůrazňuje: „Ať se každý na nás dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství“ (1 Kor 4,1). Svátost kněžství ustanovil Ježíš při poslední večeři: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává, To čiňte na mou památku“ (Luk 22,19). V této chvíli ustanovil svátost kněžství a apoštoly vysvětil na biskupy. Jde o kněžství služebné. Proto před tím, když umyl apoštolům nohy, řekl: „Dal jsme vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“(Jan 13,15). K tomu Katechismus katolické církve dodává: „Kněžství je služebné. Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení. Kněžství je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. Naprosto závisí na Kristu a na jeho jediném kněžství a bylo ustanoveno ve prospěch lidí a společenství církve“ (KKC čl. 1551).