5. neděle v mezidobí

Co je člověk? Na tuto otázku odpovídají mnozí lidé, odpověděl na ni i trpící Job: „Což nejsou svízele údělem člověka na zemi? Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu.“ Ptáme-li se dál, jak se život rozvíjí a jak plyne, na to rovněž odpovídá Job: „Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech…“ Zdá se, že jde o hluboký pesimismus. Pokud se člověku dobře daří, nechápe Jobovy nářky, pokud se setkává s bolestí a utrpením, pochopí, že v Jobových slovech se neprojevuje pesimismus, ale realita lidského života. Tento text je úryvkem ze starozákonní knihy Job, v níž se řeší problém lidské bolesti a utrpení. Je úryvkem z Jobovy obhajoby před třemi přáteli, kteří jej přišli navštívit a chtějí ho přimět, aby uznal své hříchy, za něž jej Hospodin trestá. Job sice naříká: „Život se mi zprotivil, nechci žít věčně“ (Job 7,16), ale také uznává svou nehodnost před Bohem: „Což může člověk být před Bohem spravedlivý?“ (Job 9,2) Nakonec dochází k pochopení, že všechno je z Boží dobroty a lásky: „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. …Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné“ (Job 42,3). Otázka, proč musí i nevinní trpět, zůstává i pro křesťany otevřená. V evangeliích se vypravuje, že Ježíš uzdravoval nemocné;  přesto však nemoc z lidského života neodstranil. Křísil  mrtvé, těšil v bolesti, dodával odvahu a sílu pro chvíle utrpení. Křesťan ví, že tyto chvíle patří k lidskému životu.