3. neděle postní

Lid Izraele, který putoval pouští do země zaslíbené, reptal proti Mojžíšovi, kterému předhazovali, že je vyvedl na toto nehostinné místo, aby zde zahynuli žízní: „Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?“ (Ex 17,3).  Mojžíš udeřil do skály a z ní vytryskl pramen vody. Tento národ stále projevoval nespokojenost, dokonce i kritizoval Boží záměry. Hospodin přikázal, aby Mojžíš udeřil do škály, z níž vytryskl pramen vody, nejenže pomohl těm, kdo trpěli žízní, ale současně tím potvrdil Mojžíše jako vůdce svého lidu. V každodenních zážitcích je možné rozpoznat Boží přítomnost a jeho dobrotu. Pro Izrael bylo velkým zážitkem putování pouští a překonávání všech překážek, s nimiž se setkávali. Bůh, jehož věrnost zažil Abrahám, jehož poznal Mojžíš u hořícího keře, ukazuje darem vody, kterou zcela znenadání poskytuje reptajícím, svou velkomyslnost a dobrotu.

Velmi zajímavé bylo rovněž setkání Ježíše s ženou Samařskou u Jakubovy studnice. Ježíš jí žádá: „Dej mi napít!“ (Jan 4,7). Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty žid, žádáš o napití, mne, Samaritánku?“ (Jan 4, 9).  Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a (věděla), kdo ti říká `Dej mi napít´, spíše bys ty ji poprosila jeho, aby ti dal živou vodu“ (Jan 4, 10). Ježíš je nevyčerpatelný pramen vody života, milosti posvěcující. Můžeme i my čerpat z tohoto nevyčerpatelného pramene. Stačí jen prosba „Pane, dej mi napít.“ Ježíš nás nenechá ani žíznit a ani lačnět a bude nás vždy sytit k věčnému životu.