29. neděle v mezidobí

V evangeliu se setkáváme s dvěma apoštoly, kteří by rádi vynikli. Byli to synové Zebedeovy, Jakub a Jan, kteří prosili Ježíše, aby jim poskytl přední místa v jeho království. Toto přání svědčí o tom, že v lidském nitru je zakořeněna touha po uplatnění. Známe to ze zkušenosti. Člověk v životě touží stále výš a výš a když toho dosáhne, plné uspokojení mu to nepřinese. Je to proto, že jedině Bůh nás může plně uspokojit. Člověk netouží jen po nějakém částečném a nedokonalém štěstí, touží po plném štěstí, které mu může poskytnout jenom Bůh sám. Člověk netouží jen po částečném a nedokonalém dobru, ale po plném dobru, po plné pravdě a lásce. Proto zdůrazňuje sv. Augustin: „Stvořil jsi nás , Bože, pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v tobě“. Během rozhovoru s Kristem se ostatní apoštolové na ně rozhněvali, ale Ježíš je upozornil, že se jim splní přání, ale tak, že jej budou následovat na cestě křížové. jDoslova říká: „ Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete“ (Mk 10, 40). V naší společnosti je to tak, že každý touží vystupovat po žebříčku úspěšnosti, v církvi tomu tak není. Církev je sice pyramidou, ale postavenou na špičku. Ten, kdo zaujímá nejvyšší postavení, je nejspodněji. Ježíš neříká Petrovi, že založí církev pod ním, ale na něm: „Ty jsi Petr, Skála, a na tobě založím církev svou“ (Mt 16,16). Když se konstantinopolský patriarcha prohlásil ekumenickým , t.zn. všeobecným, patriarchou, papež Řehoř Veliký na to reagoval tím, že se prohlásil za služebníka služebníků Božích.