2. neděle velikonoční

Když se Pán Ježíš opět po týdnu ukázal apoštolům, Tomáš byl s nimi a vyznal víru ve Zmrtvýchvstalého slovy: „Pán můj a Bůh můj!“(Jan 20,28). Z velikonočního tajemství se rodí naše víra: Ježíš žije, Ježíš je Kristus, proroky přislíbený Mesiáš, Ježíš je Syn Boží, tak jak to vyznáváme: „Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha.“ Bůh chce, abychom milovali všechny lidi, a ještě více, on sám všechny miluje jako své děti. A jestliže my jej máme milovat z celého srdce, musíme milovat i všechny ostatní. Křesťanská láska k Bohu je shodná s poslušností: naslouchat jeho slovo, naslouchat rytmus jeho srdce, tak jak naslouchal Jan při poslední večeři, když spočíval na prsou Ježíšových. Z této lásky se rodí láska k druhým. Ve Skutcích apoštolských doznává sv. Lukáš, že prvotní obec jeruzalémská byla jedna mysl a jedno srdce.  Pán Ježíš se ukázal Tomášovi a nabídl mu, aby vložil prst do jeho ran a ruku do jeho boku, a tak posilnil víru všech apoštolů.

Tato neděle se nazývá nedělí Božího milosrdenství. Sv. Jan Pavel II. ji tak zavedl na základě zjevení sv. Faustiny Kowalské. Bůh se smilovává a odpouští. Jsme závislí na jeho odpuštění, kterého se nám dostává ve svátosti smíření.Je zajímavé, že Bůh odvolal tohoto papeže v předvečer neděle zasvěcené Božímu milosrdenství. Buďme si jisti Božím milosrdenstvím, které je nezměrné.