13. neděle v mezidobí

V evangeliích čteme, že Ježíš za svého působení nejen uzdravoval nemocné, ale též i vzkřísil tři zemřelé: dceru Jairovu v den její smrti, mládence Naimského, když zesnulého vynášeli z města k den pohřbu, aby jej uložili do hrobu, a Lazara, který byl již čtvrtý den v hrobě. Pokaždé ukazuje hlubokou účast na smrti těch, které vrací k životu. Přestavený synagogy Jairos byl velmi zarmoucen, že jeho dcera zemřela. Ježíše zval do svého domu, aby ji uzdravil, a zatímco s ním mluvil, přišli mu služebníci oznámit, že dívka právě zemřela.  „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ (Mk 5,35).

Ježíš prokazuje svoji moc nad smrtí. Ježíš vstupuje do domu,vykazuje plačky, které připravovaly dívčino tělo k pohřbu, bere ji za ruku a říká: „Talitha kum, což znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ (Mk 5,41). Podobně jedná při pohřbu u bran Naimu: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ (Lk 7,14). A podobně v Betánii volá Lazara z hrobu: „Lazare, pojď ven!“ (11,43). Co tím chce Ježíš říci? Pouze v Betánii při vzkříšení Lazara připomíná, že všechny tyto zázraky mají hlubší význam: stejnou mocí, kterou povolal k životu na této zemi, může probudit člověka k věčnému životu. Marta říká: „Pane, kdybys tu by býval, můj bratr by nezemřel“ (Jan 11,21). A na to Ježíš odpovídá: „Já jsem vzkříšení a život, kdo ve mně věří, i kdyby zemřel, bude žít“ (Jan 11, 25). A tím připomíná velikonoční poselství: Každý, kdo zemře s vírou v Ježíše, dosáhne věčného života. Pán chce ukázat, že má ve své všemohoucnosti moc probudit ty, kdo nás předešli na věčnost, a jednou probudí i nás, nikoliv jen k několika dalším letům na této zemi, ale pro celou věčnost.