12. neděle v liturgickém mezidobí

Strach provází člověka celým životem. Často si děláme zbytečné obavy a zdá se nám, jako bychom to potom přivolávali. Strach je přirozený. Bojíme se o své blízké, aby se jim nic nestalo, bojíme se o budoucnost, říkáme si, co nás všechno čeká atd. Do toho zaznívá Ježíšovo jasné slovo: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou“ (Mt 28). Je úžasné, že se ve všem můžeme spolehnout na Pána. Zdrojem veškerých obav je smrt. Ne ani smrt pozemská, s tím se musí každý vyrovnat, ale smrt věčná. V bohoslužbě slova e mluví o hříchu prvních lidí. Ti se hříchem odtrhli od Boha a raději volili smrt. Sv. Pavel říká: „Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi“ (Řím 5,14). Ale přichází nový Adam – Kristus a ten smrtí na kříži vyrovnal dávný dluh a zrušil dlužní úpis. V tomto týdnu jsme slavili slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, jeho velkou lásku, která ho vedla až k vydání sebe sama. Malá kaple poblíže baziliky v Paray-le-Monial, v níž je stálý výstav Nejsvětější svátosti oltářní, je do dnešních dnů pramenem duchovních darů. Máme věčného Velekněze Ježíše Krista a to je pro nás pramenem naděje, že vše vždy dopadne dobře. Je zárukou – garantem – našeho života.